Víra, naděje a láska...

Hola hoj!
Po delší době se opět hlásím. Od nástupu do konviktu uplynuly skoro dva měsíce a mně se zdá, že to bylo včera.
Minule jsem se už nedostal k tomu, co nás "postihlo" od nástupu do konviktu kromě denního řádu a Veni Sancte s biskupy.

Kolotoč neustálého seznamování se přerušila v polovině září první rekolekce, což je takové dvoudenní duchovní cvičení, čas ticha, usebrání se, ovšem také čas pokání a duchovního života vůbec. První rekolekci vedl náš spirituál P. Jan Linhart a promluvy se týkaly hlavně toho, jaký by měl být kněz a že naše povolání není v ničem hodnotnější než povolání druhých lidí.

Abychom v konviktu úplně fyzicky nezakrněli (k čemuž popravdě řečeno někteří spolubratři směřují), vydali jsme se na konci září pomoci Milosrdným sestrám sv. Kříže v Kroměříži s podzimními pracemi na zahradě. Byly to chvíle naplněné nejen prací, ale v mém případě i nečekanými setkáními, za které jsem Pánu velmi vděčný.
O 14 dní později jsme pomohli se sklizní hroznů pro mešní víno v Hluku na Slovácku.

Od začátku října už nám začala i výuka, kterou máme každý všední den dopoledne. Vzděláváme se v takových předmětech jako je spirituální teologie, latina, novozakonní řečtina, cizí jazyk, liturgika, biblistika, katechismus a duchovní literatura.
V polovině října jsme se poprvé dostali domů. Nakonec jsme se vrátili zpět všichni, ačkoliv minimálně dva spolubratři vážně uvažovali o tom, že z konviktu odejdou. Také nám přibyl nový spolubratr z královehradecké diecéze, který se následovat své povolání rozhodl trošku po termínu. :) Takže už je nás 24, což nic nemění na faktu, že je to pořád nejméně v historii.
Na konci října nás čekala druhá rekolekce, kterou vedl P. Vítězslav Řehulka z ostravsko-opavské diecéze a týkala se hříchů, ctností a také toho, jak se staví nový farní kostel.

Celý říjen už byl více ve znamení studia, ale 28. října vyrazil celý konvikt na výlet do Želivy, Čihoště a Polné, tedy na Vysočinu. Želiv je významným premonstrátským klášterem, kostel Narození Panny Marie v jeho areálu přestavěl ve stylu gotického baroka Jan Blažej Santini a v padesátých letech zde komunisté internovali řadu řeholníků a kněží.
Největším zážitkem byla určitě návštěva Čihoště, kde jsme slavili také mši svatou a našlo se i pár minut na rozhovor s pamětníky událostí, ke kterým zde došlo v adventu a o Vánocích roku 1949. Pokud budete mít někdy cestu do těchto končin, pak právě návštěvu Čihoště vřele doporučuji, je to místo s nepopsatelnou atmosférou, zvláště přímo v kostele.
Polná je známa spíše vraždou Anežky Hrůzové v roce 1899, z které byl obviněn Leopold Hilsner, židovský mladík. Nás však přece jen více zajímal děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, což je monumentální kostel postavený v letech 1700-1707, má čtvrtou největší chrámovou loď u nás.

Tož tak...
Já osobně se mám v konviktu stále dobře, od Pána se mi dostává řady milostí. Občas samozřejmě přicházejí různá pokušení, ale bylo by horší kdyby nepřicházela. Přesto vás prosím o občasnou modlitbu, stejně i tak já pamatuji v modlitbách na vás.

Všem vám ze srdce žehná
František †

Je dobrým (či špatným) zvykem, že lidé, kteří se vzdálí z domova či zaměstnání o sobě s oblibou referují každý týden. Nemusíte se bát (resp. nemusíte se těšit), že vás každý týden budu oblažovat svými moudry. To spíše jednou za čas.
Někteří už asi víte, že jsem se stal součástí instituce zvané Teologický konvikt, která je prvním rokem přípravy na kněžství a sídlí v Olomouci v budově kněžského semináře. Těm, kteří jsou stále mimo mísu: to je taková kolej, kde se lidé (většinou muži) připravují na kněžství.

Tak tedy... 8. září jsem se dovlekl s kufrem, cestovní taškou a oblekem na svůj pokoj v Konviktu. Bydlíme zde tři – Jirka z Prahy, Jarda z Újezda u Valašských Klobouk a já – náš pokoj je v rohu budovy, má trojúhelníkový tvar, což značně ztěžuje účelné využití místa, protože zde nejsou žádné pravé úhly. Zdá se, že si navzájem celkem rozumíme, tak snad nebude společné soužití problém.
Postupně jsem se začal seznamovat i s ostatními bratry a to jak neorganizovaně, tak i organizovaně při tzv. Kolečcích, kde jsme každý vyprávěl běh svého života. Někdy to byl nudný sebezpyt, ale občas se daly vypočút takové perly jako "Nakonec jsem se stal manažerem luxusní restaurace v Londýně, ale to mě za chvíli přestalo bavit, tak jsem dal výpověď a nastoupil jako řidič u pojízdné tržnice." nebo "Já si vlastně nepamatuju, jak jsem zaslechl povolání, ale poslední tři roky mi pořád někdo říkal, kdy už budu tím knězem, tak jsem tady." nebo "Některá spolča si chovají morčátko, to naše si chovalo konvertitu- mě."

Brzy po nástupu nás čekala veliká sláva- Veni Sancte za účasti otců biskupů. To je taková slavnostní bohoslužba, při které je vzýván Duch svatý a je jí zahajováno studium v Konviktu. Zúčastnili se: Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, Mons. František Václav Lobkowicz OPraem, biskup ostravsko-opavský, Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský, Mons. ThLic. Dominik Duka OP, biskup královéhradecký a P. František Koutný, vicerektor Nepomucena v Římě.

Náš denní program vypadá většinou tak, že ráno vstaneme (v 6:15), potom máme ranní modlitbu, mši svatou, snídani a dopoledne výuku. V poledne modlitba Anděl Páně, potom oběd, osobní volno, studium, četba a nějaký zvláštní večerní program (někdy duchovní, jindy zábavný, vzdělávací, sportovní). Spát chodíme v 22:30.

bratr František

Co je to Teologický konvikt?

Je to místo, kde muži, kteří zaslechli povolání ke kněžství tráví rok, než nastoupí do kněžského semináře.

Co se dělá v TK?

Konvikťáci se v něm připravují na studium v kněžském semináři. Také zde mají prostor poznat režim, jaký je v semináři, rozlišit své povolání a případně včas odejít. Cílem studia zde je dostat všechny kandidáty kněžství na podobnou startovací čáru, než začnou studovat na teologické fakultě. V neposlední řadě pomáhá konvikt růst po stránce duchovní.

Kde je TK?

Od roku 2002 je TK v Olomouci v budově kněžského semináře, konvikťáci jsou tedy běžně v kontaktu se seminaristy. Předtím byl Konvikt v Litoměřicích.

Jaký je v Konviktu režim?

Denní program je pevně naplánován. Je obecně o něco volnější než v semináři. Vstává se v 6:30 (o víkendu trochu později), následuje ranní modlitba a rozjímání, mše svatá, snídaně, výuka (resp. jiný program), v poledne Anděl Páně a zpytování svědomí, oběd, osobní volno, výuka živých jazyků, společný program, večeře a večerní program (adorace, růženec). Čas mezi tím je vhodné vyplnit četbou a studiem.

Musí ten, kdo projde Konviktem, nastoupit do kněžského semináře?

Nemusí. Někteří během toho roku zjistí, že ke kněžství nejsou povoláni a odejdou. Nikdo se kvůli tomu tady nebude na ně dívat skrz prsty.

Kolik vás letos nastoupilo?

Celkem 23, což je rekord... nejméně v historii. Nejvíce (7) za brněnskou diecézi, 6 za olomouckou arcidiecézi, 2 za ostravsko-opavskou diecézi, 4 za královehradckou diecézi a po jednom přijatém z litoměřické, plzeňské a budějovické diecéze a pražské arcidiecéze.

Určitě tam jsou samí "pobožní"...

Vůbec ne. Jsou zde lidé různého věku, různých profesí, dovedností a schopností. Někteří si prožili v životě mnoho těžkostí, jiní šli k povolání poměrně přímou cestou. Přehnaná zbožnost se zde nenosí. Důležité je upřímné srdce milující Krista a to ostatní už přijde samo.