Víra, naděje a láska...

Úbytek domácího obyvatelstva a naopak neregulovaný příliv přistěhovalců z jiných kontinentů jsou jednou stranou mince, na jejíž druhé straně je deklarovaný optimismus o růstu Evropy, jen chatrně zakrývající pokles jejího významu ve světovém dění. Mlčky, ve vědeckém světě takřka nereflektovaně narůstají obavy, že se starý kontinent stává pouhým muzeem dokládajícím někdejší evropskou převahu nad ostatním světem.

Evropané se – nejen v důsledku hospodářské krize a stagnace – začínají obávat budoucnosti, ale zároveň se to bojí říci nahlas. Jsou zpochybněni v nedávno ještě pevném přesvědčení, že Evropa zůstává a do budoucnosti zůstane jejich nezpochybnitelným domovem a že to budou oni, kdo bude rozhodovat o kulturním a obecně civilizačním vývoji starého kontinentu. Pozorují prohlubující se závislost na ekonomicky silnějších mocnostech, uvědomují si malou účinnost evropského obranného systému, ale reagují především na nové civilizační tlaky, které postupně mění obraz evropské kulturní krajiny. Švýcarský zásah proti minaretům, belgický zákaz burky a nikábu, obdobné francouzské směřování pod heslem ochrany republikánských hodnot – to jsou jen některé projevy krize, která zůstává nepojmenována a v níž reaguje nikoli Evropa jako celek, nýbrž jednotlivé – většinou menší – státy, a to způsobem dílčím, povrchním a mlhavým, aby se zdálo, že vlastně nejde o něco zásadně důležitého.

I v době, kdy už jsme si zvykli na Evropu jako na svůj větší domov, bychom se snad mohli utěšovat tím, že jde především o problém států s postkoloniálním dědictvím. Ale zároveň v době, kdy se jedním z vedlejších efektů zesílené mezicivilizační migrace stává globální terorismus, by bylo takové zavírání očí před realitou pošetilé. Není třeba připomínat snahy o budování mešit v České republice, stačí jediný – nejčerstvější – příklad. Na právě skončeném 16. mezinárodním knižním veletrhu v Praze byly nabízeny a většinou i zdarma rozdávány atraktivně vyhlížející české publikace o islámu a džihádu, o muslimském pojetí lidských práv a dalších tématech, vydané Ústředím muslimských obcí v České republice, Islámskou nadací v Praze a v Brně a Všeobecným svazem muslimských studentů v ČR. Je to naprosto legitimní forma šíření idejí, která beze zbytku využívá zdejší zákonem zajištěné a dalekosáhle uplatňované svobody slova. Nelze však přehlížet, že tento typ propagandy je zde přítomen a že do prostředí s vysoce pokročilou relativizací všech hodnot vnáší jednoduché, jasně formulované teze o nadřazenosti islámu jako náboženství a životního stylu, stojícího nad ostatními formami civilizace, a jako nejdynamičtějšího světového vyznání, které se sice šíří výlučně mírovým způsobem, ale které může také vést války na obranu svou a své zjevené Pravdy. Evropa už má velké historické zkušenosti s „jedinými správnými" ideologiemi, jež svými jednoduchými tezemi a domnělou nesporností dokázaly ovládnout miliony frustrovaných lidí; s ideologiemi, které se tak dlouho „nenásilně" šířily, až strhly svět do katastrofálních válečných konfliktů. Evropa má však nejen historickou zkušenost, má i tradici kritického myšlení, které jí umožňuje zaujmout k těmto ideologiím vlastní nezávislé stanovisko.

Zatímco „postkomunistická" část Evropy sbírá první hmatatelné poznatky, „postkoloniální" část kontinentu se již po řadu let dostává do přímých střetů. Tam nejde zdaleka jen o přistěhovalectví lidí, kteří jsou nositeli jiného náboženství. Tam se rychle mění některé městské aglomerace, v nichž se imigranti z islámského světa usadili, vznikají nové sociální struktury, které se neintegrují do hostitelské – dosud většinové – společnosti, ale naopak vytvářejí její protiklad, prosazují odlišnou sociální organizaci, vlastní pojetí práva a zvyklostí. Tyto komunity se sice naučily využívat sociálních podpor a svým způsobem tak přispívají k dalšímu zadlužování západoevropských zemí, ale neosvojily si elementární loajalitu k nové vlasti. Z některých lokalit vytlačili nejen dávné domácí obyvatelstvo, ale i nemuslimské přistěhovalce a zřetelně – leckdy i s projevy nenávisti vůči „těm druhým" – dávají najevo, že toto je jejich území. Narůstá tu napětí, které se nutně nemusí projevovat v náboženské rovině, ale které má zřejmé příčiny v odlišném civilizačním zakotvení většinového obyvatelstva na jedné straně a některých přistěhovaleckých komunit na straně druhé.

Uvědomují si to Pařížané, když jejich ulice vypalují přistěhovalci z předměstí, kteří odmítli přijmout francouzský způsob života a respektovat platné právo. Poznávají to Angličané, když v některých jejich městech navrhují imigranti zatím lokální zavedení islámského práva. Všímají si toho Němci, když turecký premiér vyzve tamní tureckou menšinu, aby nepřijímala zvyklosti většinového německého obyvatelstva. Pociťují to Švýcaři, kteří se bouří proti pozvolné islamizaci symbolizované minarety, Nizozemci, šokovaní rituální vraždou režiséra van Gogha, či Dánové, udivení muslimským bojkotem v důsledku zveřejnění několika zdánlivě nicotných karikatur. Navíc se celý svět třese před masovými vraždami a projevy zášti, jež vycházejí z prostředí islámského fundamentalismu, a marně čeká na to, že se snad mlčící muslimská většina bude od těchto projevů důrazně distancovat.

Britský historik Niall Ferguson nedávno prohlásil, že politici blahosklonně přihlížejí k tomu, jak „skoro po celé Evropě volně působí islamistické radikální skupiny, někde se dokonce nechávají vydržovat ze státních peněz. Teroristické skupiny se organizují víceméně na veřejnosti. Přistěhovalecké komunity slouží jako podhoubí terorismu... Nevím," pokračuje Ferguson, „co se ještě musí stát, aby se politická elita probudila a znemožnila islamistické operace ve svých zemích". A Fergusonovo vysvětlení zní: je to důsledek politické korektnosti čili strachu přiznat si pravdu a cynismu, s nímž politici sbírají hlasy i těch voličů, kteří vítají toleranci vůči islámským fundamentalistům. „Tohle je kriminální nedbalost našich politiků. A ohromný problém celé Evropy," dodává se smyslem pro vyhrocení tématu tento britský kritik.

Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu". Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačům různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa.

V uplynulých dvou tisíciletích prošla Evropa velmi složitým vývojem, který vedl v polovině 11. století k definitivnímu rozdělení na západní a východní křesťanský okruh a od 15. století – počínaje českou a později německou a švýcarskou reformací – k rozpadu západního křesťanstva do několika soupeřících proudů. Evropa zažila dlouhá období náboženských válek, které nakonec vedly k poznání, že mocenskými prostředky nelze nastolit konfesijní jednotu. Evropské národy si po trpkých zkušenostech postupně osvojily nesmírně důležité umění tolerance ve vlastních zemích i mezi sebou navzájem. Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy. Ve 20. století, v jehož průběhu sekularizace výrazně pokročila, ale kdy se také projevila strašlivá podoba ideologické nenávisti a holocaustu, se stalo osudem Evropy soužití praktikujících a věřících křesťanů a židů s těmi, kdo sice náboženskou víru nevyznávají, ale přesto – vědomě či bezděky – na křesťanské a židovské kořeny navazují.

V posledních desetiletích 20. a na počátku 21. století si začali Evropané silně uvědomovat nový fenomén – mimořádně rychlý růst počtu cizinců přicházejících z jiných kontinentů. Byl to jev starý i nový zároveň. Cizinci, byť v menším počtu, byli v Evropě přítomni vždy, ani nemluvě o tom, že etnogeneze dnes existujících evropských národů byla ve středověku významně ovlivněna posunem asijských etnik z východu na západ eurasijského prostoru. Bylo tu však i cosi převratného. Evropa, jež měla od 16. až do počátku 20. století obrovské populační přebytky a která byla schopna osídlit Ameriku a Austrálii, dokonce zakotvit i v Africe a Asii, tuto sílu ztratila a sama se stala předmětem hromadného přistěhovalectví. Dvě světové války zdecimovaly několik generací mladých fertilních Evropanů a dalekosáhlá proměna rodiny, spjatá se zavedením antikoncepce, zpečetila fakt, že Evropa začíná vymírat. To vše přicházelo v době, kdy bylo zapotřebí pracovních sil k poválečné rekonstrukci a k nastartování německého hospodářského zázraku a kdy se rozpadaly staré koloniální říše. Migrace Turků, Alžířanů, Pákistánců a příslušníků jiných národů do západní Evropy začala měnit její etnickou, ale i náboženskou a s tím spjatou civilizační strukturu.

Zatímco příchod nových, podnikatelsky zdatných obyvatel z Dálného východu nevytvářel zvláštní obtíže, masové přistěhovalectví z muslimských zemí se projevilo jako vážný problém. Zapůsobila tu jak stará historická zátěž, tak i aktuálně probíhající vývoj. Dějiny středověké a novověké Evropy byly totiž poznamenány existenčním zápasem mezi křesťanskou Evropou a jejími muslimskými sousedy. Od 8. do 15. století probíhalo válečné soupeření s Araby na jihozápadě, od 14. do počátku 20. století s osmanskými Turky na jihovýchodě starého kontinentu. Po více než tisíc let se utvářel obraz úhlavního nepřítele na půdorysu muslimských výbojů do Evropy na jedné straně, a křížových výprav do Levanty a koloniálního panství v severní Africe a na Blízkém východě na straně druhé. Řeky prolité krve vytvořily na obou stranách stereotypy nepřátel na smrt.

Evropané až do druhé světové války zakládali své výsadní postavení na jednoznačné technologické a mocenské převaze. Následný rozpad koloniální soustavy uvedl ovšem islámský svět do pohybu. Jeho početně a teritoriálně nejvlivnější – arabská – složka pociťovala potřebu překonat dlouhodobou zaostalost za Evropou a v bipolárním světě druhé poloviny 20. století experimentovala se socialismem pod sovětskou patronací i s nacionalismem, který měl vést ke sjednocení (alespoň podstatné části) Arabů rozdělených do řady států Afriky a Asie. Oba projekty ztroskotaly a jako jediný skutečně využitelný integrační prvek se začalo osvědčovat náboženství. Zpolitizovaný islám (jakkoli oslabovaný vnitřními rozpory) se stal ideologií, která dodala muslimskému – nikoli jen arabskému – světu sebevědomí síly a ofenzívnosti více než miliardového společenství národů, sahajícího od Maroka po Indonésii. Znovu ožily dávné představy o tom, že „svět míru" čili „svět islámu" je předurčen k tomu, aby ovládl i další kontinenty, především Evropu. Islámská revoluce v Íránu, porážka sovětských vojsk v Afghánistánu a nakonec i úspěšné přenesení války na území USA propůjčily tomuto úsilí novou dynamiku a průraznost. Islám se znovu stal silným politickým – integračním i ofenzivním – činitelem.

Evropský vývoj se ubíral v téže době zcela opačným směrem. Náboženství už bylo odděleno od politické moci, stalo se převážně soukromou záležitostí věřících, evropská společnost prošla ve většině států sekularizací a snášenlivost vůči jinověrcům přerostla mnohde až k vzájemné lhostejnosti. Respektování lidských práv včetně svobody vyznání v zásadě vycházelo z představy, že náboženské spory patří minulosti a že stejnou míru apolitické tolerance budou vykazovat stoupenci všech náboženství. I když tohoto cíle nebylo dosaženo beze zbytku ani v celé Evropě, teprve radikální politizace islámu tuto koncepci rozvrátila. Sekularizované křesťanství se v novém světle začalo jevit jako slabé a bezbranné, a přesycená evropská společnost, která položila jednostranný důraz na zajištění svého blahobytu, se možné konfrontace zalekla.

Nejen odlišný přístup k náboženství a jeho politizaci, ale i způsob politického myšlení Evropu oslabovaly. Reálná politika mocenských zájmů byla totiž ovlivňována „politickou korektností", snahou skutečně nebo alespoň verbálně otupit problémy ve vztazích mezi lidmi, sociálními skupinami a národy. Evropa a Severní Amerika musely ve druhé polovině 20. století projít očistcem politické korektnosti jako karanténou po již ukončeném období evropské převahy nad ostatním světem. Vždyť Evropa v minulosti přinesla ostatnímu světu kromě mnohostranné modernizace také těžká břemena v podobě kolonialismu a rasismu, nacismu a komunismu se všemi jejich válečnými a genocidními důsledky. Sebemrskačskou lázní politické korektnosti se Evropa časem dokázala zbavit přezíravosti vůči ostatním kontinentům a opustila nehumánní představu o nadřazenosti bílé rasy. Mezitím ovšem proběhly bouřlivé proměny světa. Mocenská převaha se přesunula přes Ameriku do Pacifické oblasti; Evropa se stala cílem milionů přistěhovalců z Asie a Afriky; Evropané a dědictví evropské kultury byli postupně vytěsňováni z řady bývalých kolonií. Otřesená a slábnoucí Evropa musí hledat záchranu v co nejširší integraci. Karanténa, kterou si „bílá" část lidstva sama uložila, splnila svůj účel, ale na počátku 21. století se zjevně přežila a stala se překážkou realistického posuzování mezilidských a mezinárodních vztahů.

Současná Evropa stojí na rozcestí. Málo jí pomůže, budou-li jednostranně snášeny pouze doklady o jejím úpadku. Jistě, je třeba o nich mluvit, věcně je analyzovat a pokud možno i překonávat. Pokud však nechceme přistoupit na odevzdaný fatalismus a nemíníme se oddat beznaději, pak je nutno hledat i pozitivní východiska. Základní otázkou je, zda evropskou křesťansko-židovsko-antickou civilizaci pokládáme za hodnotu, která si zaslouží přežít, a zda je tu svobodná vůle něco za tímto cílem učinit. Pokud usoudíme, že tato civilizace je naším domovem a že svůj domov má každý člověk a každá společnost právo chránit před zánikem či pohlcením, měli bychom si stanovit, které jsou podstatné rysy tohoto domova v porovnání s ostatními civilizacemi světa.

Měli bychom najít takové znaky, které budou odpovídat obecné humanitě a nebudou v rozporu s existenčními zájmy Evropanů. Je třeba to učinit včas už proto, aby se této tematiky důrazněji než dosud nechopili domácí fundamentalisté a nezačali Evropu „hájit" pod zrůdnými hesly neonacismu či jiných šovinistických ideologií. Osobně jsem přesvědčen, že hned na počátku je třeba odmítnout rasové pojetí Evropy, neboť stejně dobrými dědici evropské civilizace mohou být lidé bílí, černí či žlutí. Na druhé straně by se však předmětem diskuse měly stát základní konfrontační body evropské a islámské civilizace – pojetí svobody, úcty k životu a k pluralitě jeho projevů, rovnoprávnost žen a další. Zvláštní váhu má otázka práva. Jakkoli dnes nejsme spokojeni s jeho výkonem, jeho základní rys, totiž teritorialitu, bychom měli rozhodně bránit. Je to výsledek tisíciletého evropského vývoje, který přinesl principiální rovnost občanů před zákonem. Prosazení islámského práva, byť zpočátku jen lokální, by znovu zavedlo dávno překonanou personalitu práva a celý systém evropského uspořádání by rozvrátilo. To by byl skutečně první krok k zániku dosavadní Evropy a počátek její islamizace.

Evropa by se měla ve svých základních dokumentech přihlásit ke svému duchovnímu dědictví. Pokud jde o peníze, Evropa se neostýchá to učinit – na bankovkách Evropské měnové unie nechybí symbolické prvky románské baziliky či gotické katedrály. Jakmile však jde o formulaci ústavy, utápí se nekonečné jednání v tisíceru dílčích norem, jen aby nebylo nutné formulovat podstatu a kořeny, z nichž vyrostla Evropská unie. Místo jasné deklarace, kdo jsme, odkud přicházíme a kam chceme v pestrém a mnohotvárném světě směřovat, sdílíme zatím bezbarvé, bezpříznakové evropské občanství. Tato programová neurčitost už narazila na odpor v zemích, jejichž obyvatelé – nebo alespoň jejich intelektuální elity – mají vyhraněnou představu o své národní, náboženské a tím i civilizační zakotvenosti. Diskuse o vztahu křesťanství a evropanství, probíhající v sousedním Polsku, to jednoznačně dokládají.

To vše jsou na první pohled témata pro vrcholné politiky. Ve skutečnosti ovšem jejich řešení či opomenutí dopadne na každého z nás a zvláště na generace našich žáků a našich potomků. Máme tedy my, kteří se pokládáme za svobodné příslušníky občanské společnosti, mlčet jen proto, že nedisponujeme výkonnou a legislativní mocí a že u nás není zakotven institut referenda? Dosud nesmělé pokusy o překonání beznadějné pasivity, vycházející z malých evropských zemí jako Belgie či Švýcarsko, naznačují, že nadchází čas k jednání lidí, kteří přijmou zodpovědnost za budoucí vývoj Evropy. Uvažujme tedy i my, co lze dělat v naší zemi, jíž se víc než kdykoli dříve dokořán otevřel evropský komunikační prostor. Vyjděme od výuky a výchovy lidských bytostí, od činnosti, která je důstojným posláním všech typů škol, ale při níž největší tvůrčí prostor mají univerzity, neboť učí nejen své žáky, ale i příští učitele a budoucí politiky.

Co je tedy v našich možnostech? Pokud bychom se chtěli inspirovat přesvědčením velkého Evropana a humanisty Jana Amose Komenského, že cesta k nápravě vede přes vzdělávání a kultivaci ducha, pak máme před sebou několik vzájemně se doplňujících možností. Žádná z nich není jednoduchá a každá klade nároky na dlouhodobou vytrvalost. Jejich podstatnou výhodou je to, že jsou alespoň zčásti, zejména v počátcích, zvládnutelné ve vysokoškolském a akademickém prostředí. Tedy:

(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. Poskytněme nastupujícím generacím vzdělávání v tomto směru, diskutujme s nimi o tom, co pro nás tato civilizace znamená, do jaké míry nám na ní záleží a zda máme vůli ji zachovat, a pokud ano, pak v jaké podobě. Učme je toleranci a porozumění vůči jiným civilizacím, ale pěstujme jejich sebevědomí k obraně dědictví, které nám zanechaly desítky minulých pokolení.

(2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými. Pokusme se přenést tato témata do ideově vyprázdněného politického prostoru a nabídněme je prozíravějším politickým stranám. Můžeme při tom využít konceptu „vůdčí kultury", nabízejícího kritéria pro trvalé a pokojné začlenění menšin do většinové společnosti při jasném stanovení podmínek, jakými jsou zejména osvojení si většinového jazyka jako základního komunikačního nástroje, zvládnutí nezbytných znalostí nového prostředí, respektování platného práva a dalších civilizačních norem.

(3) Věnujme zvýšenou badatelskou pozornost problematice soužití nemuslimského a muslimského obyvatelstva Evropy a světa. Toto téma už dávno není výlučnou doménou orientalistů a religionistů, ale různými aspekty přerůstá přinejmenším do všech humanitních a sociálních věd. Strach před otvíráním dosud tabuizovaných otázek a před hledáním odpovědí by uvolňoval prostor všem formám podbízivé propagandy a stal by se tím nejhorším průvodcem mladé generace do budoucnosti.

(4) V mezinárodních diskusích se snažme vyjádřit české stanovisko jako příspěvek země, která má za sebou zcela výjimečné zkušenosti, neboť se už po šest století potýká s problémem soužití různých věr, a která – ať již v dobrém či zlém – pokročila tak daleko v sekularizaci veřejného i soukromého života.

(5) Snažme se formulovat jasná, ale poučená stanoviska k přistěhovalectví do otevřeného schengenského prostoru a k jeho regulaci, k otázkám asimilace, integrace a multikulturalismu, tedy ke konceptům, s nimiž máme určité zkušenosti, které však čekají na nezávislé vědecké zhodnocení. V univerzitním a akademickém prostředí máme možnost – na rozdíl od nezávazných a naprosto neinformovaných prohlášení některých politiků – vést vážnou diskusi o tom, které cesty do budoucnosti jsou schůdné a které příliš riskantní; zda a v jaké podobě si přejeme rozšíření Evropské unie na východ a jihovýchod, či jaké důsledky by mělo přijetí Turecka, v němž se znovu probouzí programový islamismus, za perspektivně nejlidnatější stát Evropské unie.

(6) Navažme na dobré zkušenosti s výchovou zahraničních studentů a uplatněme je v co největším rozsahu s důrazem na ty země, v nichž je vůle sdílet s námi evropské hodnoty. Někteří z takových absolventů u nás zůstanou a obohatí český genofond, jiní se vrátí a většinou po celý život zůstanou věrnými přáteli a podporovateli společných myšlenek, které si osvojili v době studií. V době hospodářského poklesu se takový návrh může jevit jako nesplnitelný, ale mějme na paměti, že tu nejde o program na rok či dva, nýbrž na celá desetiletí!

(7) Poučme se z historie vlastního kontinentu, který se už mnohokrát ocitl v těžké krizi, ale nakonec ji vždy překonal. Čím později však k rozpoznání hrozícího nebezpečí dospěl, a naposledy to bylo v době appeasementu třicátých let, tím těžší daň za své opožděné prozření zaplatil. Nespoléhejme na to, že se vše vyřeší „samo". Má-li mít náš evropský domov budoucnost, musí se opírat o poučené a sebevědomé nositele evropské civilizace.

* Text byl přednesen na XVI. valném shromáždění Učené společnosti České republiky ve Velké aule Karolina dne 17. května 2010. Jeho autor na žádost vedení Učené společnosti zde předložil v podstatně upravené a aktualizované podobě sdělení, jež bylo předtím publikováno pod názvem "Jsme všichni v Evropě na jedné lodi" (Evropa na rozcestí mezi minulostí a budoucností) ve Zpravodaji Univerzity Pardubice, č. 63, březen 2010, s. 25-29, a v mírně zkrácené verzi rovněž v Akademickém bulletinu, č. 3, březen 2010, s. 2-6.

(převzato ze serveru http://www.learned.cz/)

**Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. (* 23. ledna 1947 Praha) je český historik, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, specializující se především na české a středoevropské dějiny raného novověku a místopředseda Akademie věd České republiky.

Na téma majetkového vyrovnání s církvemi došlo hned z počátku a já se u přijímače nestačil divit. Pan Besser poměrně strohým tónem oznámil, že majetkové vyrovnání v takové podobě, jak ho připravila vláda Mirka Topolánka padá, a že on přichystá jiný velmi kvalitní návrh. Překvapuje mě jistota Jiřího Bessera, s kterou ví, že jeho návrh bude "velmi kvalitní". Jak následně vyplynulo, stát jednoduše církvím nabídne podstatně méně.

Na nesmělý náznak moderátora (Martin Veselovský), že o tom bude s církvemi nutné znovu jednat, Besser suverénně odpověděl v tom smyslu, že církve sice budou moci předložit své představy, v rámci kterých bude možné dohodu korigovat, ale to je tak vše. Poté vyjádřil naději, že s novým pražským arcibiskupem bude jistě snažší dohoda, než s jeho předchůdcem na vojtěšském stolci. V tomto bodě má pan potenciální ministr bohužel pravdu- při vší úctě k arcibiskupu Dukovi si už delší dobu všímám, že je politikům ochoten odkývat téměř cokoliv, pokud si s nimi bude moci potřást před objektivy kamer tlapičkou a bude v písemných dohodách neustále titulován jako primas český, ačkoliv v tu chvíli jedná jako představitel pražské arcidiecéze. Konkrétně mě velmi zklamala neschopnost otce arcibiskupa vyjednat pro církev právo uzavřít prohlídkový okruh katedrály sv. Víta v případě konání církevní slavnosti (např. mše svaté).
A pokud by se třeba katolická církev návrhům Jiřího Bessera přeci jen vzpínala, poměrně explicitně jí přes rozhlasové vlny vzkázal, že stát v takovém případě nepodepíše smlouvu s Vatikánem. Ecce, vyděrač na ministerském postě.

A jaké výhody bude mít to, že církev připustí částečnou legalizaci komunistické krádeže? Jiří Besser odpovídá jasně: "Církve budou moci svobodně vykonávat svou nezastupitelnou úlohu ve společnosti." Děkujeme pěkně za milostivé dovolení působit v tomto demokratickém státě, pane stomatologu, berounský starosto a skoroministře kultury.

Celý pořad s Jiřím Besserem ke stažení zde

V Evropě se šíří islamofobie a roste napětí mezi křesťanskými Evropany a muslimy. Ve Vídni to dnes prohlásil generální tajemník Organizace islámské konference (OIC) Akmeleddin Ihsanoglu. Vyzval také k intenzivnější spolupráci mezi OIC a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), napsala agentura APA.

Škoda, že pan generální tajemník nevysvětlil, co si představuje pod pojmem křesťanský Evropan, když drtivá většina Evropanů jsou lidé nábožensky spíše chladní a pokud už se označují za křesťany, tak je tomu spíše z tradice.

Podle Ihsanoglua jsou Evropané netolerantní vůči hodnotám, které muslimové vyznávají. To podle něj "ohrožuje stabilitu, harmonii a bezpečnost světa". 

Podle mne jsou muslimové netolerantní vůči hodnotám, které vyznávají všichni ostatní, což dlouhodobě ohrožuje stabilitu, harmonii a bezpečnost světa. Jen bych dodal, že křesťané neřeší spory s lidmi jiného vyznání odpalováním sebe sama v davu, únosy a uřezáváním hlav. Evropské státy také nemají uzákoněný trest smrti za konverzi od křesťanství k jinému náboženství, nošení jiných náboženských symbolů, než křesťanských, ani za "zneuctění" rodiny.

Šéf OIC také kritizoval posilování extremistických stran, které hlásají nenávist vůči muslimům. "Zcela vytrhávají nauku islámu z kontextu. Manipulují myšlenkami průměrných Evropanů pomocí deformovaných a negativních představ o islámu a o muslimech," řekl.

A že pan tajemník nezmiňuje řadu imámů, kteří i na evropském kontinentu (o islámském světě nemluvě) hlásají nenávist vůči všemu západnímu a křesťanskému? Představy Evropanů o islámu se netvoří na základě nauky, ale podle skutků jeho vyznavačů.

Jako příklad nedostatku tolerance Ihsanoglu uvedl loňské referendum, v němž Švýcaři zakázali stavbu minaretů v zemi. Připomněl také zveřejnění karikatur islámského proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten v roce 2005. Karikatury vyvolaly vlnu nenávisti v muslimských zemích a jejich autorovi radikálové hrozili smrtí, letos na něj dokonce se sekerou zaútočil islámský fanatik.

Pan tajemník právě předvádí číslo hodné vrcholného baviče. Za nedostatek tolerance považuje karikatury proroka Mohammeda, naprosto neadekvátní intolerantní reakce většiny muslimského světa mu již připadá asi normální (při vší úctě mi zapalování ambasád, vyhrožování smrtí a několik pokusů o vraždu normální nepřipadá). Také je velice zábavné, že pana tajemníka pohoršuje výsledek demokratického referenda, které odmítá stavbu minaretů u nových mešit ve Švýcarsku. Když pominu to, že muslimové neumožňují velice často ve svých zemích ani samotnou stavbu křesťanských modliteben, natož aby o nich dovolili hlasovat v referendu, zaráží mne neochota pana tajemníka přijmout základní princip demokracie, totiž podřízení se menšiny rozhodnutí většiny.

Šéf OIC, která sdružuje 57 islámských zemí, také prohlásil, že jeho organizace a OBSE jsou předurčeny ke spolupráci, protože podle něj mají podobné úkoly v oblastech bezpečnosti, lidských práv a demokracie. "Je nejvyšší čas, aby OIC a OBSE společně začaly s konkrétními aktivitami, které by lidi motivovaly, aby odmítli extremisty a rozvíjeli kulturu respektu a tolerance," prohlásil Ihsanoglu.

Zejména v muslimském světě, dodávám já.

Ministerstvo školství již začalo s pilotním testováním tohoto písma (zde) na několika fakultních základních školách. Přiznám se, že v současnosti píšu písmem, které je relativně podobné Comenia Scriptu, ale přesto jsem proti zavedení výuky tohoto písma na ZŠ.
Psací písmo je spojité, umožňuje napsat celé slovo, do kterého se poté doplní diakritika, což Comenia Script (dále CS) postrádá. Prváci mívají problém napsat celé slovo rovně na řádek, jak čitelné bude asi slovo v CS, když jednotlivé skupiny písmen nebudou ani v rovině.
Současné psací písmo také učí člověka stejnoměrnému a trvalejšímu zatížení ruky, což umožňuje v budoucnu psaní delších textových celků bez větší únavy. Naopak CS neustále tlak přerušuje, tak výdrž v psaní bude pak zákonitě nižší.
V posledních asi sto letech se psalo psacím písmem, které se prakticky příliš neměnilo, přechod na odlišný typ písma způsobí, že za několik let si většina dětí nebude schopna přečíst ani dopisy rodičů (stejně jako málokdo umí dnes číst kurent, kterým se psalo asi do druhé poloviny 19. století).
Obecně platí, že písmo, které se prvák naučí, postupně užíváním degeneruje (doporučuji se podívat, jak píší někteří teenageři), jestliže z údajně nepřehledného, složitého psacího písma vzniká dnešní "prasopis", pak se reálně obává, že zdegenerovaný CS nepůjde přečíst už vůbec.

Častý argument je ten, že většina lidí si stejně sama vyvine vlastní typ písma, který je jednodušší, než psané písmo, takže ho není důvod učit. Podle stejného uvažování bychom měli přestat učit spisovnou češtinu, protože většina dětí stejně mluví sprostě.

Každý člověk v dospělosti píše, jak sám chce. Někdo čitelněji, jiný méně. Jestliže ale už od první třídy budeme předhazovat dětem všechno jednoduché a primitivní, jak potom chceme čekat, že se budou v dalším vzdělávání snažit? Nebo snad chceme po vzoru USA učit např. zlomky až na univerzitě? To, že je základní školní docházka povinná, nesmí znamenat, že to bude snadná a umetená cestička k přijímacím zkouškám na střední školu.

Polsko přišlo o muže, který měl vizi Polska spojujícího Východ a Západ. Nikoliv však jako most, po kterém je možné šlapat, ale jako rovnocenného prostředníka, proto vedl často kritizovanou politiku obhajoby polských zájmů proti vlivu Německa a Ruska. Také v rámci EU prosazoval silnou roli Polska a obecně se zastával modelu EU jako společenství sobě rovných národních států.

V domácí politice vystupoval již jako ministr spravedlnosti proti zločinu a korupci, chtěl z polské společnosti vymýtit patologické jevy, snažil se přispět i k zmenšování rozdílů v životní úrovni jednotlivých částí země, podporoval ideu rodiny jako základu společnosti, také se otevřeně se hlásil ke křesťanství a myšlenkám Jana Pavla II. Zejména si jej cením pro odmítavé postoje k hnutím za "práva" homosexuálů.

Češi přišli o velkého přítele naší země, který udělal pro rozvoj česko-polských vztahů mnoho dobrého a tak hodně lidí i v naší zemi sdílí zármutek našich severních sousedů. Svět ztrácí člověka, který se nebál jít proti proudu a v politice prosazovat své přesvědčení.

Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis.

Projevy nesnášenlivosti a etnických a náboženských předsudků jsou podle dokumentu zdrojem nenávisti a násilí. Dokument také zdůrazňuje důležitou úlohu výchovy v oblasti podpory tolerance, "která zahrnuje přijetí jiného a úctu k různorodosti". Dokument také s hlubokým znepokojením upozorňuje na zintenzivnění podněcování k náboženské nenávisti. Zvlášť vzrostly případy diskriminace muslimských menšin po tragických událostech z 11. září 2001. ("OSN schválila rezoluci proti diskriminaci náboženských menšin" na ChristNet.cz)

Princip reciprocity je zlatým pravidlem v mezinárodním právu. Zjednodušeně ho lze charakterizovat jako přístup podle zásady "jak ty mně, tak já tobě". Muslimské státy požadují ještě širší respektování muslimských menšin ve světě západní kultury, nová práva a nejlépe protežování ze strany států.
Slova rezoluce OSN jsou výsměchem západní civilizaci a všem křesťanům v muslimském světě. V době, kdy muslimské státy (zejm. v Asii a Sev. Africe) nerespektují ani základní náboženské svobody, kde by mi hrozila smrt, pokud bych vyšel na ulici s řetízkem s křížkem na krku, v době, kdy je ročně umučeno 300tis. křesťanů (většinou v muslimském světě) a je naprosto nepřijatelné, aby byl postaven v muslimské zemi kostel, zástupci těchto zemí v OSN prosazují rezoluci, kterou míří proti Západu a jeho (na můj vkus) extrémně tolerantnímu přístupu.

Jenže nakonec je jejich vlastní slova usvědčí, že respektování kulturních, etnických, náboženských a jazykových rozdílů jim nic neříká.
Osobně odmítám garantovat muslimům v Evropě jakákoliv práva, která oni negarantují křesťanům v muslimském světě. Obzvlástě dnes, když si naši dobrou vůli vykládají jako naši slabost.

O tom, že závislost je v drtivé většině případů škodlivá, nebývá celkem pochyb, málokdo si však uvědomuje, že zdravým protipólem závislosti není nezávislost. Nejlepším řešením je opět „zlatá střední cesta", tedy jakási zdravá závislost. Samozřejmě to neplatí vždy (např. u alkoholismu), ale velmi často.

Co je nezávislé, jeví se dnes jako dobré. U nezávislých filmů předpokládáme, že budou lepší než komerční. Nezávislá agentura bude jistě objektivnější než ta, která toto slovo v názvu nemá. Politici kandidující za různá sdružení nezávislých se rádi prezentují jako menší křiváci než ostatní. Dokonce i reklama nabádala „Nevaž se, odvaž se!". 

Jenže často chceme být nezávislí i na tom, co nás nesvazuje, ale co nám má být závazkem. Lidé touží po nezávislosti na partnerovi, a tak stále častěji vznikají otevřené svazky, kde je tolerována nevěra, protože je to přece „úplně normální, vždyť monogamie je nepřirozená". Manželství končí v troskách, protože je to pro mnohé snazší řešení, než na vztahu pracovat a krizi překonat, navíc je dnes vnímáno jako zastaralá přítěž, která k sobě chce trvale svázat dva lidi, ač si stoprocentně nerozumí.
Člověk chce být nezávislý na péči o druhé, špatně snáší pohled na někoho, kdo zestárl a jeho život se chýlí ke konci, bolestivě mu to připomíná vlastní smrtelnost, protože žije ve společnosti zaměřené na povrchnost, uctívající mládí a konzum. Hodnota člověka se měří jen podle jeho užitečnosti. Raději proto toho, na kom by mohl projevit své lidství, zabije a nazve to eutanázií.
Tolerujeme zabíjení nenarozených dětí, protože mnozí nechtějí nést následky svých činů, dítě považují za právo a ne za dar (navíc jsou přesvědčeni, že oni sami rozhodnou, kdy si dítě „pořídí" [mluví o něm jako o věci]), egoisticky upřednostňují sebe a děsí se, že by si museli něco odepřít a snížit svůj životní komfort. 

Ne, nezřízená nezávislost není dobrá. Člověk, který se odpoutá ve jménu nezávislosti od všech závazků, se stane sobcem přijímajícím požitky a uspokojení, ale nedává nikomu lásku. Láska se totiž dokáže obětovat a dostát pevně a věrně svých závazků. 

Nechci se pozastavovat nad schopností, neschopností či všehoschopností jejich konkrétních kandidátů, nechci ani psát o vlivných a bohatých sponzorech této strany, daleko více mě zneklidňuje samotná podstata, na které je strana postavena.
Základní myšlenky, které Věci Věřejné prezentují i na svých webových stránkách, jsou podpora přímé demokracie a přímý vliv občanů na volební program strany.

Stojí za povšimnutí, že státy se silnými prvky přímé demokracie mají i vysokou životní úroveň, dlouholetou zkušenost s vlastní samostatností a tradiční náklonost k demokratickému zřízení (viz. Švýcarsko). Pokusit se zavést silné prvky přímé demokracie do států bez těchto atributů povede k vyššímu riziku určitého politického vývoje:
zpočátku jsou lidé nadšení a hojně se chystají ovlivnit dění ve státě, jejich rozhodnutí však bývají motivována vlastním prospěchem či nedomyšlenou sociální solidaritou, navíc taková rozhodnutí budou ve znamení spíše jednodušších řešení. Toto má za následek enormní nárust státních výdajů, zadlužování ekonomiky, její zpomalení a nástup ekonomické recese doprovázené vystřízlivěním z přímé demokracie. Společenská frustrace roste a vede k hledání řešení a zástupného viníka neutěšeného stavu státu a společnosti (společnost si sama není ochotná připustit, že je viníkem). V takovou chvíli začíná být odpovědnost lidí sami za sebe přítěží a hledají, jak se břemena rozhodování zbavit resp. komu je předat. V situaci, kdy ke krizi vedla vůle kolektivu, bude jednoznačným řešením předání moci do rukou jedince. Zavedení přímé demokracie v zemi, kde není mnohaletá demokratická tradice, povede k zániku demokracie jako takové.

Přímý vliv občanů na program strany se zdá být krásným prvkem. Jenže mě děsí strana, která nestojí v určitém myšlenkovém proudu, ale populisticky je ochotná prosazovat prakticky cokoliv s poukazem na to, že to chtějí lidé, bez uvažování nad tím, je-li takový požadavek morální. Dovedeno ad absurdum- když budou lidé žádat popravení všech vězňů odsouzených za násilnou trestnou činnost, budou Věci Veřejné toto prosazovat i ve svém programu??
I politik, který je ochotný prosazovat program takové strany bez vlastní mravní reflexe, zdá se mi přinejmenším podezřelý. Stokrát je mi milejší člověk s vyhraněným světovým názorem (který umí obhájit v diskusi) a svými zásadami, který své postoje prosazuje v politice (a tak často musí volit kompromis), než politik typu "nepopsaný list" ochotný prosazovat cokoliv a zaklínat se přitom moderním zdrojem legitimity moci- tedy vůlí lidu (v minulosti to byla vůle Boží). Taková osoba se jeví amorfní, nečitelná, neuchopitelná, bez vlastních zásad a představa moci v rukou někoho takového mě silně zneklidňuje.

Tyto dva prvky mě vedou k tomu, že rozhodně NEBUDU VOLIT Věci Veřejné bez ohledu na jejich program a nikomu bych volbu této strany nedoporučil.

Vánoce se blíží a s nimi i tradiční diskuse, proč si křesťané tyto svátky tak nárokují. Žijí totiž v mylném přesvědčení, že se jedná výhradně o křesťanský svátek, že 25. prosince slavíme narození Ježíše Krista a nic víc.
Nikoliv, nepříliš vážení redaktoři Novinek a ČTK, nežijí v tomto přesvědčení. Každý rozumně uvažující křesťan si je vědom nejen toho, že 25. prosinec není výročním svátkem Kristova narození, má ho pouze připomínat, ale i toho, že toto datum (které se mimochodem nekryje s okamžikem zimního slunovratu o 4 dny) se slaví již minimálně od roku 336 záměrně, protože symbolicky naplňuje obraz světla (Krista), které lidstvu zazářilo ve tmě (srv. Jan 1:5.9) a jako náhrada za slavnosti spojené s římským slunečním kultem. Úmyslem tehdejší církve totiž nebylo původní slavnosti úplně zavrhnout, ale vtisknout jim nový smysl a náplň.

Toto tvrzení je však domýšlivé a krátkozraké. Křesťanství totiž není zdaleka prvním náboženstvím, které si adoptovalo zimní slunovrat jako svůj den „D".
Abychom vyjmenovali alespoň některá božstva, tak předkřesťanský bůh Mitra, Zarathustra, Osiris, a dokonce i mayský Quetzalcoatl, ti se všichni narodili o zimním slunovratu, ačkoliv po nějakou dobu vládl zmatek v tom, zda je slunovrat 21. nebo 25. prosince.
Den D křesťanství ovšem nejsou Vánoce, nýbrž Velikonoce.
Zoroastriáni slaví narození Zarathuštry až 26. prosince. Tvrzení, že se Mithra měl narodit okolo zimního slunovratu je nepodložené a vzniklo nejspíše tak, že v pozdním římském slunečním kultu byl Mithra se sluncem ztotožněn (Deus Sol Invictus Mithras okolo 100 po Kr.). Když tedy Římané slavili okolo 25. prosince „znovuzrození" slunce (Natalis Invicti), dochází k spojení slova „natalis" s Mithrou, pravdou však je, že žádný starověký text neuvádí datum narození boha Mithry. O datu narození Osirise jsem nezjistil nic podrobnějšího, jen že byl synem boha země Geba a bohyně nebe Nut. Quetzalcoatl není mayské, ale aztécké božstvo.
Tvrdit, že vládl zmatek v tom, zda byl slunovrat 21. nebo 25. prosince, je, vzhledem k starověkým znalostem astronomie a důležitosti tohoto data pro řadu kultů, nesmysl.

Navíc křesťanství převzalo většinu tradic. Například vánoční strom a smrkové větvičky mají své kořeny v jednom z pohanských svátků a Santa Klause už znali Keltové.
První záznam o vánočním stromku máme z roku 1570 v Brémách. Diskontinuita mezi zánikem germánských kultů a rokem 1570 je značná, proto je nepravděpodobné, že by se tento zvyk přenesl z pohanských zvyků, přestože se zdobení stromků u Germánů a Keltů vyskytovalo. I církev zpočátku vánoční stromky odmítala jako pohanský zvyk. Není na místě tvrdit, že tuto tradici převzalo křesťanství, protože vánoční stromek nikdy nebyl a není spojen s vírou.
Santa Claus (nikoliv Klaus) je jen zkomoleninou holandského jména pro sv. Mikuláše. Jeho současná podoba je pak dílem reklamního oddělení firmy White Rock a objevuje se okolo roku 1915.

Dokonce i v Bibli se dočtete (Jeremiáš 10:2-5) o doporučení, aby se křesťané nechovali jako pohané, tedy nekáceli v lese stromy, které pak ozdobí stříbrem a zlatem a ve svých domech přibijí hřeby. Tedy i samotná Bible spolu s historií nás učí, že slunovrat není výhradně křesťanským svátkem, že celé Vánoce jsou v duchu předkřesťanských náboženství.
Jeremiáš 10:2-5 - Toto praví Hospodin: "Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého ani dobrého. – hovoří o modlách, nikoliv o vánočních stromcích. Nedovedu si představit, že by prorok žijící na území Judska, které zrovna neoplývá lesy, odrazoval Židy od kácení stromů za účelem jejich zdobení.
Bible nás učí o mnoha věcech, ale o slunovratu tam mnoho není. Nemluvě o tom, že slunovrat opravdu není křesťanský svátek, ale astronomický (popř. chronologický) jev. Celé Vánoce naštěstí nejsou v duchu předkřesťanských náboženství, jejich smysl a podstata je vrcholně křesťanská.

Proto není potřeba mít špatné svědomí, že slavíme Vánoce, i když právě nevyznáváme křesťanskou víru. Vánoce totiž odjakživa patří všem.
A katedrála patří všemu lidu...

Značnou část textu věnuje "neposkvrněnému početí" Panny Marie. V textu se podle něj tyto zmínky objevily až v řecké části vývoje evangelií a zřejmě proto, že byly blízké tehdejšímu helénistickému myšlení a mytologii.
Není řeč o neposkvrněném početí Panny Marie, tedy že se narodila bez poskvrny prvotního hříchu pro budoucí zásluhy svého Syna, ale o početí z panny.
Tvrdit, že se něco objevilo až v řecké části vývoje evangelií, je naprostý nesmysl. Všechna evangelia byla napsána řecky, neexistuje žádná řecká část jejich vývoje.

Všímá si i toho, že křesťanství zdůrazňuje radostnou zvěst o narození Vykupitele, a jaksi odsouvá do pozadí pochybnosti Josefa o Mariině otěhotnění a slzy betlémských matek, kterým dal král Herodes Veliký povraždit synky do dvou let v naději, že mezi nimi bude i Ježíš, kterého jako židovského krále považoval za hrozbu pro svůj trůn.
Josefovy pochybnosti (a jejich vysvětlení) jsou zachyceny v evangeliu podle Matouše (Mt 1:19-20), není důvod je nějak „slavit" o Vánocích.
Autor textu zřejmě nemá liturgický kalendář, jinak by věděl, že ve vánočním oktávu si církev připomíná 28. prosince Mláďátka betlémská, tedy právě tyto první nedobrovolné mučedníky pro Krista.

Odpověď na otázku v titulku je prostá. Vánoce na Novinkách.cz patří konzumu, postsocialistické protikřesťanské agitce a nepříliš myslícím novinářům z ČTK, která má interní předpis, že slovo Bůh se má psát zasadně s „malým" b.

Přeji krásné a požehnané svátky všem lidem dobré vůle.

Co vykonal člověk, který byl ve vysoké politice před svým zvolením čtyři roky, tak nepřehlédnutelného, že si toto ocenění zaslouží? A co vykonal jako prezident? Souhlasím s italským premiérem, je mladý, hezký a opálený a z toho pramení i jeho (prudce klesající) popularita. Kromě rozdávání thymolinových úsměvů, zasněného, nereálného a pro člověka obeznámeného s historií a politikou USA i trpce směšného projevu v Praze a strašení Američanů zasahováním státu do jejich života skrz povinné státní zdravotní pojištění, ale neudělal absolutně NIC!

Obama obdržel ocenění za "mimořádné snahy řešit problémy s důrazem na právo a dialog". To je pravda, o tom v řadě projevů mluvil, ale (zatím) zůstalo vždy jen u slov. Pokud norská parlamentní komise tak "ujíždí" na projevech, doporučil bych ji k poslechu vybrané vrcholné výkony Adolfa Hitlera nebo Václava Klause (jeho projevy o tradičních rodinných hodnotách patří v oblasti realizace do stejné škatule jako Obamovy).

S výběrem laureátů Nobelovy ceny míru lze nesouhlasit (Arafat), spekulovat o snaze propagovat určité módní ideologie (Gore) nebo třeba podezřívat výbor, který ceny uděluje, ze ztráty soudnosti (Jimmy Carter). Tentokrát se však členové komise norského parlamentu překonali- udělili Nobelovu cenu za nic. Proto se ptám: "Má ještě vůbec cenu udělovat Nobelovu cenu?"

Kardinál Peter Turkson z Ghany, který je momentálně relátorem biskupské synody o Africe, měl údajně prohlásit: „Kdyby přišla osoba nakažená virem HIV, doporučil bych jí užívat prezervativ.". Média pak dodávají, že toto užívání by bylo možné jen v rámci manželské věrnosti. Nu dobrá...
A nyní něco úplně jiného aneb co kardinál Turkson řekl doopravdy: „Kdyby ke mně přišel někdo, kdo je nositelem viru HIV a ptal se mne na radu, nebral bych na lehkou váhu možnost poradit mu zdrženlivost od sexu. Někteří by v takových situacích radili použití prezervativu, aby se zabránilo šíření nemoci. Ale jak již jsem řekl, v naší části světa je jejich používání rizikové."

Prezervativ není lékem na HIV, může bránit přenosu, může bránit početí, ale nikoho nevyléčí. Navíc není ani zdaleka tak spolehlivý, jak se o něm snaží tvrdit reklama. Při ideálním užívání (při všech ideálních podmínkách a při přesném dodržení všech pravidel manipulace a užívání) je jeho spolehlivost okolo 95 % (tedy nikoliv 99 %, jak rády tvrdí výzkumy financované Durexem), při běžném užívání (tedy při běžných podmínkách, užívání a manipulaci) je spolehlivost asi 75-80 %.

Trocha matematiky- průměrný africký muž z oblasti Libérie přiznává 150 různých sexuálních partnerek ročně (to jsem si nevymyslel). I kdyby měl s každou styk pouze jednou a vždy použil kondom, tak prezervativ v 37 případech nesplní svou funkci. Pokud by byl HIV pozitivní muž (riziko asi 5 %), pak během roku pravděpodobně nakazí 1-2 partnerky. Pokud je HIV pozitivní žena, je riziko nákazy zdravého muže podstatně nižší. Pomíjím teď homosexuální dobrodružství mezi muži, kde je riziko velmi vysoké (25 % a více).
A to už vůbec nemluvím o tom, že řada Afričanů, když by dostala do rukou prezervativ, tak si ho zastrčí do kapsy a budou mít pocit, že jsou chráněni, popřípadě budou jeden výrobek používat opakovaně. (ani tohle jsem si nevymyslel).

Takže ani užívání kondomu nezabrání šíření viru HIV, nehledě na to, že hlavní zdroje nákazy jsou v Africe špatné hygienické podmínky a přenos z matky na plod. Jedinou skutečně spolehlivou ochranou proti přenosu HIV pohlavní cestou je manželská věrnost a v případě nákazy sexuální zdrženlivost.

Určité skupiny osob však budou stále prosazovat, abychom do Afriky vyváželi prezervativy (které jsou horší kvality, než ty, které se prodávají v Evropě), přestože v tamním podnebí ztrácí pevnost a praskají. A ti samí lidé, když se řekne církev, budou mít v hlavě jen kondom a žádné jiné téma znát nebudou. Škoda, že tolik z nich pracuje v médiích.

A pak je tu i druhá skupina lidí- a není jich naneštěstí málo- kteří svůj veškerý interest ohledně návštěvy papeže formulují do otázky „A kolik nás to všechno bude stát?". Zvláštní, že tato otázka zní při návštěvě papeže, amerického prezidenta, ale když se v naší zemi zjevil t.č. ruský car Vladimir Putin, nikdo se neptal. Osobně je mi jedno, kolik návštěva Svatého otce stát stála (zdůraznil bych právě ten stát, protože kolik to stálo církev, po tom nikomu nezainteresovanému nic není), protože ministerstvo zahraničí má pro náklady na návštěvy zahraničních představitelů vyhrazenu z rozpočtu nemalou částku.

Spíš se musím zamýšlet, proč třeba do Brna letěl prezident Klaus vlastním leteckým speciálem? Nejsem znalcem přes zahraniční návštěvy, ale asi by bylo možné, aby cestoval jedním letadlem společně s papežem nebo se vydal do Brna autem... nebo vrtulníkem. Když už jsem našeho nadstranického pokorného a nearogantního prezidenta zmínil- jeho vyjádření, že se Svatým otcem shodli v otázkách ohledně ochrany tradičního pojetí rodiny, mi připadá od člověka, který noc po svém znovuzvolení strávil s letuškou v hotelu, minimálně perverzní.

V otázce „Kolik?" je patrná určitá posedlost hmotnými statky- příliš jsme si zvykli redukovat užitek z čehokoliv a motivaci člověka jen na rovinu finanční. Připomíná mi to zážitek z mého dětství, když jsem si s kamarády jednou venku všiml zaparkovaného auta, kde jeho majitelka zapomněla ve dveřích klíče. Tak dlouho jsme auto prohlíželi, až jsme si všimli na zadním sedadle položené obálky se jménem příjemce. Obešli jsme tedy okolí a dívali se, jestli tam někdo takový nebydlí. Nebydlel. Nakonec jsme zvonili na jednotlivé zvonky a ptali se, jestli tam tato osoba nebydlí nebo není na návštěvě. Nakonec jsme byli úspěšní. Žena, která si pro klíče přišla, však nemohla pochopit, proč nechceme peníze, které nám odměnou nabízela. Nemohla pochopit, že jsme prostě jen chtěli, aby jí nikdo neukradl auto.

Vzpomínám si také na příklad Msgre. Františka Vaňáka, který už jako velice nemocný muž v průběhu 3 let, kdy byl arcibiskupem olomouckým, napnul veškeré fyzické i finanční síly k tomu, aby obnovil náboženský život v diecézi- obnova kněžského semináře, poutních míst, řeholního života- a to „i kdyby na to měla (finančně) prasknout celá diecéze".
Užitek každé věci je třeba poměřovat dobrem, které přinese, nikoliv náklady a obtížemi.

Protestováním proti tomu, jak většinová společnost vnímá, papežskou návštěvu si my, katolíci, mnoho nepomůžeme. Ukažme naopak lidem, že nás Svatý otec nenavštívil zbytečně- nechme se prodchnout nadějí, kterou nám předal, a dovolme všem, aby nás mohli kdykoliv a kdekoliv poznat- podle lásky.

Návštěva papeže Benedikta XVI. je plná majestátní symboliky. Nejvyšší představitel katolické církve přijíždí do místa mučednické smrti svatého Václava 1 080 let po zavraždění českého patrona, tedy aspoň podle konzervativního datování. Ve Staré Boleslavi obdrží vzácný dar, kopii Palladia země české, oficiálního ochranného symbolu českých zemí, ulitého z korintské mědi a sahajícího svým původem až do biblických zemí a časů.

Pontifik navíc pochází z Bavorska, tedy prostoru, který českým zemím zprostředkoval s křesťanstvím vůbec první kontakty. Sto let před Cyrilem a Metodějem pronikla údolím Dunaje na Moravu nejprve iro-skotská a vzápětí za ní pasovsko-bavorská misie. A přes Přemyslovce se velkomoravské křesťanství uchytilo v Čechách. Ejhle, papež svou návštěvou rozechvívá struny a motivy rozpjaté přes celé tisíciletí.

Krásná symbolika, která má jedinou potíž – většině lidí u nás nic neříká. Češi jsou podle statistik jedním z nejateističtějších národů v Evropě. Kostely zejí prázdnotou, pohrdání církví je národním folklorem a lidé mají tak malé povědomí o křesťanské kultuře, že bez mrknutí oka spletou neposkvrněné početí s narozením z panny, epištolu Titovi s dokumentem z jugoslávských dějin a Palladium by nejspíš hledali v obchodním centru na pražském náměstí Republiky.

Může takovým bezvěrcům papež vůbec něco říci? Snad by i mohl, pokud přijmou jednoduchý návod, jak mít z papežovy návštěvy aspoň dílčí užitek.

Všichni rozumíme všemu

Snad nejtypičtější charakteristikou českých ateistů je zkratkovité uvažování. Podobně jako u nás všichni rozumějí fotbalu, i v postoji k víře mají naši bezvěrci pocit, že jsou na křesťanství odborníky. Dobře vědí, že v církvi je samý feldkurát Katz a Koniáš, pálením čarodějnic málem způsobila oteplování a jako straka krade církev dodnes – a v tom všem je utvrzují "autority" jako například profesor Zdeněk Mahler, bojovník za odejmutí katedrály svatého Víta církvi.

Český ateista se ovšem nehne z místa, pokud tyto stereotypy aspoň trochu neopustí. Nevím jen, zda je to možné – kdyby to však dokázal, zjistil by, že k nám přijíždí jeden z nejvzdělanějších papežů od dob Řehoře Velikého, pronikavý znalec Bible, filozofie i protestantské teologie. Nedělá mu problém citovat Luthera a jednou dokonce přiznal, že chápe pokus římského císaře Juliána Odpadlíka "odstátnit" ve 4. století křesťanství.

Papež má totiž averzi k plošnému misionaření a je ochoten riskovat vyprázdnění kostelů za cenu prohloubení víry těch, kdo zůstanou. V roce 2007 v Brazílii prohlásil, že úkolem církve není nahánět nové ovečky, nýbrž přitahovat lidi sama o sobě, bez valné publicity. Z téhož důvodu nenápadně opustil mediální styl svého předchůdce Jana Pavla II.

Filozof Benedikt

A tohle že má být obávaný "pancéřový kardinál"? Papežovi je proto dobré naslouchat, už proto, že Benedikt XVI. je někým jiným, než byl jako kardinál Joseph Ratzinger. Média se s tím obtížně vyrovnávají a ráda by se od "muže v podivných hábitech" dočkala výroků hodných "božího rotvajlera".

Jenomže papež si zvolil širší mandát, laskavější a optimističtější, než jaký zastával v čele Kongregace pro nauku víry. I když pro křesťany zůstává nejlepším německým teologem od Tomáše Akvinského, do dějin papežství se zapíše spíše svou filozofií a vlídným projevem.

Snaží se konfrontovat základní slabinu dnešního světa, kterou je nedůvěra ve schopnost dobrat se objektivní pravdy.

Zatímco od papeže bychom očekávali, že bude zdůrazňovat víru, Benedikt jde ke kořenům relativizace pravdy, která postihuje prakticky celý svět.

"Lidská mysl nesmí rezignovat na racionalitu a stát se netečnou vůči konceptu pravdy, jinak podlehne emocím, manipulaci nebo vášním," varuje papež.

V době dnešní intelektuální krize je to od papeže-racionalisty docela výzva. Ostatně na audiencích údajnému "sucharovi" naslouchá víc lidí než Janu Pavlu II.

Místo teologa Ratzingera mluví ke světu filozof Benedikt. Glosuje etiku, environmentální problémy, mezináboženský dialog i finanční krizi. S nebývalou břitkostí napadá zejména zpolitizování křesťanství a alianci trůnu a oltáře. Chvílemi mediálně neobratně (což ho příliš netrápí), ale vždycky pronikavě, originálně a nebojácně.

Zkusme neklepat na dřevo 

Na skutečně intelektuální diskusi ovšem česká společnost příliš zavedená není. Ostatně i s tím ateismem je to tu všelijaké.

Jako nestátní a nestátotvorný národ si Češi od počátku novověku osvojili velkou nechuť k organizovanému náboženství a obecně ke všem institucím, přestože podle odborníků nejsou o mnoho méně religiózní než okolní země. (Ostatně i "velké" politické strany u nás mají daleko ke skutečnému reprezentování většiny národa – sociologicky vzato se ODS i ČSSD řadí spíše k sektám.)

K privátnímu pojetí víry dnes snad jen s výjimkou Latinské Ameriky míří celý svět, instituce ztrácejí sílu všude, jen v českém kulturním prostoru šly v tomto ohledu hodinky napřed.

Mezi průměrným Čechem a Polákem jinak nebude velký morální rozdíl. Ale zatímco ten první do kostela nejde, aby se utvrdil v té své identitě, Polák tam z téhož důvodu dochází pravidelně.

Na horoskopy, léčitele a další pseudoduchovno však i u nás narazíme na každém kroku. A Češi, kteří toho tolik vědí o tom, jak církev kšeftovala s odpustky a že by neměla vlastnit vůbec nic, vesele obchodují se svým privátním duchovnem, šamanstvím, meridiány, keltomanií a kdoví s čím ještě.

Právě těmto Čechům by mohl bavorský papež, jemuž nejde o získávání mas ani o instituční provoz a nehodlá otočit kormidlem dějin zpět, adresovat překvapivé poselství – ať se nenutí do víry a jsou místo ní raději dobrými ateisty.

Ať skoncují s pověrčivostí i soukromým duchovnem a naučí se žít sami za sebe, do posledního dechu, se vší bolestí, kterou to nese, ať neklepou na dřevo a nezírají do karet, nevytěsňují smrtelnost ze svého vědomí a na své kusé a zmatené náboženské představy uplatní náročnější kritéria.

A teprve pokud zjistí, že na takový ateismus nemají, ať začnou hledat, vážně, kriticky, racionálně, třeba i u tradice, která má za sebou tisíce let.

Není pochyb, že Benedikt XVI. nic takové neřekne, lidi mimo církev příliš neosloví a jeho návštěva zůstane zážitkem jen pro věřící.

Škoda, když má právě "rozumářským" Čechům tolik co říci.

(převzato ze serveru idnes.cz)

Když byl Joseph Ratzinger před více než čtyřmi lety zvolen, následovala po nadšeném výkřiku Habemus papam! změť protichůdných úvah, byla-li tato volba šťastná.

Vzhledem k jeho věku si mnozí kladli otázku: Bude to papež pouze na přechodnou dobu, během níž se bude nutno otřepat z předlouhého pontifikátu Jana Pavla II.? Podobně se uvažovalo i o Janu XXIII., jenž ovšem nakonec svolal 2. vatikánský koncil, který měl epochální význam. Benedikt XVI. sice nový koncil nesvolal, ale rozhodně si nemůže stěžovat na nudu.
Připomeňme si, jaké zběsilé reakce vyvolala v islámském světě jeho řezenská přednáška. Citoval v ní dialog byzantského císaře Michaela Paleologa ze čtrnáctého století, v němž polemizuje s muslimským vzdělancem své doby a tvrdí, že víru nelze šířit násilím, jak to činí islám, neboť tak nelze jednat z důvodu, který "protiřečí Boží rozumové přirozenosti".
Pouhá tato zprostředkovaná zmínka vyvolala v muslimském světě vlnu násilností, při nichž bylo zabito několik křesťanů.

Neporozumění provázel také jeho vstřícný krok vůči pokračovatelům schizmatu započatého arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905-1991). "Lefebvristé" radikálně odmítají 2. vatikánský koncil jako dílo pekelných sil, které podle nich přemohly "skálu církve".
V 80. letech arcibiskup Lefebvre vysvětil bez souhlasu papeže čtyři nové biskupy, za což byl Janem Pavlem II. exkomunikován. Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci svého předchůdce, a to jako první krok na cestě případného smíření- nic víc, nic míň.
Vzhledem k tomu, že se v kanonickém právu málokdo vyzná (a ze všech nejméně novináři), mohli jsme se dozvědět, že papež "rehabilitoval" lefebvristického biskupa Williamsona, který několik týdnů předtím navíc ve švédské televizi popřel oficiálně uváděný rozsah vyhlazování Židů.
To je ovšem nesmysl: kdyby biskup Williamson zabil vlastního otce sekyrou, nic by to na platnosti nebo neplatnosti jeho svěcení neměnilo.

Joseph Ratzinger pochopitelně neusedl v dubnu roku 2005 na Petrův stolec z čistého nebe. Někdejšího mnichovského arcibiskupa postavil v roce 1981 Jan Pavel II. do čela kongregace pro nauku víry. Spolupráce těchto dvou mužů, které spojoval prostý původ, pokračovala i v dalších letech. V psychologických kategoriích vyjádřeno, byl Wojtyła víc extrovert, zatímco Ratzinger více introvert. Oba se proto doplňovali.
Papež se nikdy v minulosti nebál prezentovat své názory, například na levičáckou teologii osvobození. Tento myšlenkový směr se rozvíjel v církvi v latinskoamerických zemích. Šlo o slepenec křesťanské naděje s marxistickou filozofií dějin. Hrozba byla v tom, že tento konglomerát pseudorevolučních postojů nakonec zmutuje v systém leninského typu- konce tohoto pokusu lze v současnosti názorně vidět v postavě venezuelského polodiktátora Huga Cháveze.
Joseph Ratzinger dokázal nazvat pravým jménem tuto "ideologickou manipulaci s náboženstvím", jež chtěla z křesťanského myšlení učinit nástroj dobytí moci a která by, až by dozrál čas, odhodila křesťanské "prvky" jako zbytečnou přítěž. Právě tohle je možná jeden z důvodů hysterie levice vůči současnému papeži.

Nedávno zesnulý polský filozof Leszek Kołakowski říká v jednom z posledních svých textů toto: "Buď je svět smysluplný a řídí jej Bůh, je porušený člověkem a uzdravený Vykupitelem – nebo je svět absurdní, nesměřuje nikam a vyusťuje v prázdnotě, je směšnou hříčkou neosobního fatum, které neudílí tresty ani odměny a neohlíží se na dobro ani na zlo."
Co svět žádá a čeká od 82letého muže, v celkovém pořadí už 265. papeže? Řečeno bez nejmenší stopy patosu: naději. Nelze ji ovšem předepsat. Je to otázka chuti k životu. A této chuti se nepoměrně více daří v perspektivě světa, jenž má smysl a cíl. Jaké si ostatně klást cíle v bezcílném světě?

(převzato z týdeníku Reflex)

Chci předeslat, že proti psům nic nemám, mám je rád, vážím si jich, netrápím je a uznávám jejich kvality a užitečnost. Říkám to proto, že očekávám, že se na mou hlavu snese vlna kritiky.

V posledních letech jsem si všiml znepokojivého trendu- stále více osob doslova zbožňuje jakékoliv savce, jen když to nejsou lidé. Z domácích mazlíčků (hlavně ze psů) začínáme dělat málem děti- navlékáme je do módních oblečků a deček (majitelé přízemních plemen se teď klidně mohou urazit, ale nejméně polovina psů, které vídám na podzim a v zimě nabalené do textilií, by se bez těchto vymožeností klidně obešla), sáhodlouze přemýšlíme, jak jim poskytnout stravu s vyváženým množstvím proteinů a vitamínů, bereme je všude s sebou, jakoby bez nás (ale spíše my bez nich) nemohli být.

To by v naší společnosti nebylo nic moc nového. Koneckonců je mi osobně jedno, jaký má kdo poměr ke svému psovi, pokud zvíře netrápí, tak si majitel klidně může spát stočený do klubíčka v koutě a jeho pes na posteli. Problém je, že rychle narůstá počet těch, kteří militantně obhajují imaginární práva psů na cokoliv. Jen namátkou:

1. Můj pes má právo jít všude se mnou
Pracuji teď na brigádě v nejmenovaném skanzenu a považuji už za velký ústupek v tom, že muzeum umožňuje návštěvníkům vstup se psem na vodítku a s náhubkem. Přesto mě stále fascinuje množství lidí, kteří okamžitě po vstupu sundají psovi náhubek (přičemž se nezdá, že by mu nějak více vadil) a někteří i odpojí z vodítka- vždyť si zaplatili a jsou v přírodě- jaksi jim nedochází, že jsou primárně hlavně v muzeu. Je vůbec zvláštní, že jakmile se někde objeví cedule “Zákaz vstupu se psem”, tak většina canisfilů (milovníků psů) se nezačne starat, kde psa ustájit, aby mohli tomuto požadavku vyhovět, ale půjdou divoce diskutovat o smyslu zákazu.

2. Můj pes má právo dělat všechno, co já
Nemá. Vzpomínám si na zážitek z Máchova jezera, kde se jistí pejskaři vesele koupali, přičemž k tomu přibrali i své miláčky, kteří svým dováděním ve vodě skoro ohrožovali ostatní návštěvníky pláže. Když se jeden pán ozval, že by bylo vhodnější, kdyby pejsci byli na vodítku, vyskočil jeden z canisfilů z vody a začal mávat rukama a řvát, že je to tady, ku…, pro všechny a že mu nikdo, do pi…, nemá co radit, jak se má chovat, že tady si každý může dělat, co chce.
Spoustě lidí nedochází, že pes je prostě pořád jen pes, a ne němý člověk na čtyřech tlapách. Většina psů zdaleka nemá takové nároky, jaké jim mnohdy přisuzujeme.

3. Můj pes má právo na důstojný poslední odpočinek
Neznám nic kýčovitě nechutnějšího než jsou zvířecí hřbitovy. Je to především dobrý byznys, ovšem když uvážíme, kolik jsou někteří lidé ochotni investovat do pronájmu místa k uložení ostatků svého Alíka, přičemž je jim často zatěžko zaplatit důstojný pohřeb vlastní babičky, zůstává rozum stát.

Pes není člověk a už vůbec by neměl být životním partnerem. Kolikrát už jsem slyšel, že člověk vám ublíží, ale ta němá tvář nikdy, ale to přece neznamená, že rezignuji na vztahy s lidmi a citově investuji do chudáka psa. Někdy to ťuťu-ňuňu-mucky-mucky, které provádějí lidé se psy, opravdu hraničí se zoofilií (nebo to tak alespoň vypadá).
Co mě však děsí doopravdy, jsou naprosto neadekvátní reakce, které někteří lidé předvádějí třeba na diskusích pod články o týrání zvířat, ale nemusí jít pouze o internetové anonymní výlevy, několikrát jsem byl svědkem takovýchto reakcí i v obchodě či když se bavili lidé spolu na ulici. Ano, jsou to zavrženíhodné a odporné činy, které by měly být exemplárně trestány, ale nelze přeci s vážnou tváří a s pološíleným výrazem v očích požadovat, aby pachatelé byli rozčtvrceni, vyvrženi rezavým nožem, oslepeni pletacími jehlicemi, byl jim vyříznut jazyk, genitálie nebo pro jistotu veškeré přečnívající údy. A považuji to za naprosto nenormální zvláště ve světle toho, jakým způsobem tito lidé zpravidla komentují zprávy o násilné smrti jiného člověka- většinou se totiž dozvídáme, že je to sice hrozné, ale… a následuje několik kulantně zaobalených vět, které ve výsledku říkají, že si to ten člověk stejně zasloužil.

Světe div se, ale přílišná láska ke zvířatům začíná pronikat i do oblasti náboženství a víry. Přibývá těch, kteří jsou rozčarováni, že církev ve svém učení v podstatě nepřipouští možnost, že by Alík měl stejnou duši jako člověk a po svém skonu se tato duše odebrala přímo do nebe (zvláštní je, že to vadí i canisfilům, kteří o sobě tvrdí, že nejsou věřící). A není to tak dlouho, co mi jeden eko-aktivista otloukal o hlavu, že církev neodsuzuje jakékoliv laboratorní testy na zvířatech jako nemorální. Šlo mu zejména o paragraf 2417 v Katechismu katolické církve-

“Bůh odevzdal zvířata do správy tomu, kterého stvořil ke svému obrazu. Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočována, aby pomáhala člověku v jeho pracích i v jeho zábavách. Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné, zůstávají-li v rozumných mezích a přispívají-li k léčení nebo k záchraně lidských životů.”

Zřejmě měl dojem, že oběť několika laboratorních myší a prasat, nedokáže tisíce zachráněných životů vyvážit.

Zdá se mi, že se začíná všeobecně proklamovaná láska k přírodě v poslední době hodně přehánět. Je to však jen důsledek toho, že dnešní společnost postavila člověka na roveň zvířeti, a když člověk nepochopil, že by se měl snížit na úroveň obyčejné fauny, snažíme se zvěř “pozvednout” na úroveň naší. Obojí je ve výsledcích stejně tristní. O kolik sympatičtější mi je postoj našich předků, kteří věděli, “kde i to hovado má své místo”.

Ve Velké Británii, ve Spojených státech, v Rusku a stále ve větší míře i v dalších zemích jsou školní uniformy zcela běžnou záležitostí. V ČR se o nich stále diskutuje, na některých soukromých školách byly již zavedeny. Nebudu se tajit tím, že jejich zavedení dlouhodobě podporuji a podporoval jsem i v době, kdy jsem byl ještě studentem středoškolským, jsem totiž přesvědčen, že by to mělo nesporné výhody.

V první řadě by se z velké části setřely viditelné sociální rozdíly a zmenšil by se prostor, na kterém by mohly ty lépe zajištěné děti prezentovat své majetkové zvýhodnění. Uniforma také napomáhá identifikovat se s určitou skupinou, přijmout její hodnoty, zavazuje k dobrému chování, podporuje týmového ducha a napomáhá udržet pozornost. Také by bylo vhodné, aby i učitelé nosili určitou reprezentativnější formu oblečení.
Dnes je oblíbeným způsobem oblékání u kluků ve škole při vyučování mít na hlavě naraženou kšiltovku a přes ni přetaženou kapuci od mikiny... jak už více dát učiteli najevo nezájem a třeba si při výuce poslouchat hudbu ze sluchátek. Navíc škola nemá v současnosti žádné nástroje k tomu, aby oblékání studentů usměrnila, když s nimi samotnými rozumná domluva není. Stejně tak i mladé slečny někdy přicházejí do školy tak, že jejich oblečení (či spíše neoblečení) je již za hranicí dobrého vkusu. Nikomu nechci brát to, jak se obléká ve volném čase, ale ŠKOLA NENÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKA. Všechny tyto starosti by se školními uniformami odpadly.

Odpůrci školních uniforem argumentují zpravidla takto:
1. Školní uniformy potlačují kreativitu a stírají jedinečnost každé osobnosti
Kreativitu těžko může vnější oblečení potlačit, jestliže je někdo kreativní, jistě se prosadí. Stejnokroj neudělá z génia pouze jedince v davu. Naopak však napomůže odbourat všelijaké výstřelky, které slouží jen k zviditelnění jedince a za kreativitu se jen schovávají. Stejné je to i s osobností- kvalitní osobnosti se v uniformě prosadí stejně jako dnes, úmyslně excentrický člověk, který na sebe chce poutat pozornost, naopak nikoliv.

2. Školní uniformy by znamenaly pro rodiče příliš velkou finanční zátěž
To je již otázka konkrétní zákonné úpravy, ale nikde není řečeno, že by stát nemohl stejnokroj alespoň částečně dotovat. Navíc pokud by se na zakázce mohly podílet pouze tuzemské firmy, výrazně by to pomohlo českému textilnímu a oděvnímu průmyslu, který je dlouhodobě v krizi, kvůli levnému oblečení z jihovýchodní Asie, které zaplavilo trh.

3. Mezi dětmi vymizí pestrost a barevnost
Stejnokroje by nemusely být jednotné v celé republice (mohly by mít jednotný třeba jen střih), každá škola by si sama mohla zvolit barvy, které by přijala za "své". Uniformy by mohly mít více doplňků a variant- košile a halenky s dlouhým rukávem na zimu, s krátkým rukávem v létě, dívky by si mohly vybrat mezi sukní a kalhotami, atd. Pro inspiraci stačí navštívit webové stránky firem, které se ve Velké Británii a ve Spojených státech zabývají výrobou školních stejnokrojů.

Velikonoce jsou svátky, s kterými si Češi tak trochu neví rady. Co mají vlastně slavit? Příchod jara?? Když vyjdou Velikonoce na březen a venku často vesele chumelí, je to velmi případné. Navíc proč vlastně oslavovat jaro? Lidé ve městech ho sotva poznají a když, tak pro ně znamená spíše zvýšené množství finančních vydání (nové boty, nakoupit módní oblečení na léto, výměna pneumatik u auta). Na vesnici příchod jara znamená akorát spoustu práce navíc. Jsou tedy oslavou Života? Život přece není třeba nezbytně oslavovat na jaře, navíc v pohyblivém termínu a to už vůbec nemluvím o tom, jestli má smysl Život vůbec jakkoliv oslavovat, svým dobrým životem přece oslavíme Život více než dostatečně.
Slavit tedy vzkříšení Ježíše Krista? V národě, kde se 60% obyvatel se stopou hrdosti v hlase hlásí k ateismu (ačkoliv většina z nich věří v lepším případě "v něco" a v horším na astrologii, numerologii, karty nebo moc peněz) je to nereálné. Proto jsou u nás Velikonoce spíše trpěny než slaveny.

Zatímco pro věřící je vrcholem Velikonoc neděle, pro zbytek národa nastává ta veliká chvíle až v pondělí. Nemám nic proti tradicím, pokud jsou udržovány se zřetelem na odkaz předků a s úctou k minulým pokolením, ale z Velikonoční koledy se dnes stala pouze záminka k tomu, abychom navštívili blízké i vzdálené příbuzné, o kterých jsme často ani netušili, že je máme, kolegyně, známé, spolužačky, atd. a na těchto návštěvách se s tichým společenským pochopením "sťali pod obraz". Velikonoční zvyky se tak v ČR stávají prázdnými jako snad ještě nikdy a díky za každého, kdo se vymyká všeobecnému trendu.
Smutné také je, že nemnoho lidí si je vědomo, že Velikonoce nejsou jen Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí, že si na Velký pátek křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Po nikom nežádám, aby se aktivně účastnil této připomínky, jen by bylo krásné, kdybych nemusel být svědkem toho, jak na Velký pátek, den největšího smutku půstu, praskají hospody ve švech a zapíjí se prodloužený víkend. Ne z ohledu k těm několika málo křesťanům u nás, ale z úcty k základům naší kultury.

Stále mluvím o bídě Velikonoc, co je tedy jejich leskem? Pro mne je to radost ze Vzkříšení, z toho, že smrt byla Kristovou obětí na kříži přemožena, člověk vykoupen a Kristus vstává z hrobu oslavený, již ne jako Beránek vedený na porážku, ale jako Dobrý pastýř všech. To je světlo Velikonoc, které si chci nést v srdci.

A co z Velikonoc zůstane v srdci vám?