Víra, naděje a láska...

Václav Klaus dnes na svých stránkách zveřejnil přepis rozhovoru pro časopis Grand Biblio, kde se mj. opět navezl do stavby nové budovy Národní knihovny. Prohlásil: "Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ji obhajují nikoli z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy, strašná škoda." a dodává, "To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný."

Dovolil bych si v této souvislosti připomenout výrok z jeho kandidátského projevu z 8. února: "Prezident nesmí být aktivistou, ale musí být aktivní." Václav Klaus nyní, zcela podle svých zásad, znevěrohodňuje to, co prohlásil a aktivistou je. Aktivistou nediskutujícím, vykřikujícím svůj podivný názor a nepřipouštějícím jakoukoliv možnost oponentury. A nemálo lidí na tento styl rétoriky slyší, lidí podobného ražení jako je sám.

Přestože jsem při prezidentské volbě bezvýhradně nepodporoval ani jednoho z kandidátů, přece jen jsem doufal, že zvolení Jana Švejnara by přineslo více pozitiv, než zvolení Klausovo. A mé největší obavy se nyní potvrzují, totiž ty, že Klaus, jistý si nyní svým desetiletým zápisem v učebnicích dějepisu, ztratí veškeré zábrany a začne se chovat tak, jak to má ve zvyku- falešně vlastenecky, rigidně a aktivisticky.

Důvodem, proč ODS nevolím ani nepodporuji, není to, že se neztotožňuji s jejím programem (ostatně svůj volební program nikdy neplnila), ale zoufalá provinčnost a malost většiny představitelů této strany zděděná po čestném předsedovi.
Václav Klaus byl od počátku své politické kariéry osobností konfliktní a rozporuplnou. Ať už tvrdil, že "Rakousko ekonomicky doženeme za pět let", případně že "Nezná špinavé peníze".

Václav Klaus není vlastenec, konzervativec, ani nedbá křesťanských hodnot a neklade důraz na rodinu. Místo vlastenectví hlásá malost a provinčnost, místo konzervativismu neústupnou strnulost v postojích a o uctě ke křesťanským hodnotám a k rodině svědčí i jeho aktivity po inauguraci. Čím Václav Klaus naopak je? Hlásnou troubou čecháčkovství v jeho nejtupější podobě, egocentrikem, technologem moci, špatným ekonomem a především demagogem, který se snaží kolem sebe vytvářet kult osobnosti (čímž neříkám, že jiní politici to nedělají). Může být tisíckrát usvědčen z omylu, a přesto (nebo právě proto) bude na své pravdě trvat.

Neočekávám, že by se Václav Klaus dokázal změnit. Bude stále stejný a bude mít stále stejný vliv ve své straně, která je vše, jen ne názorově pluralitní. Jak by jinak bylo možné, že radní Jan Bürgermeister hlasoval v komisi, která schvalovala novou budovu NK, pro Kaplického návrh, aby za několik týdnů, poté co se ozval direktivní hlas z Hradu, tvrdil v rozhovoru LN s Renatou Kalenskou, že blob nikdy nepodporoval a je zásadně proti němu?

Nedovedu si představit, že by takoví velikáni české architektury jako Josef Gočár, Adolf Loos, Camillo Sitte, Jan Kotěra, Dušan Jurkovič, Leopold Bauer, Josef Fanta, bří Šlapetové, Otakar Novotný nebo třeba Jože Plečnik dokázali cokoliv v Čechách postavit, kdyby jim do práce mluvili různí Klausové a "odborníci", jejichž nejvyšší kvalifikací je, že mají ústa k mluvení a zaručenou svobodu projevu, což je podle jejich mínění opravňuje k hlásání sebestupidnější názoru.

Neutečete před nimi. Před hordou růžových blogů, kde není žádný příspěvek, který by nebyl okopírovaný odjinud a před pluky růžových profilů na komunitních serverech jako jsou lidé.cz.
Společným jmenovatelem těchto zvráceností je to, že mají zpravidla prepubertální a raně pubertální autorky a naprosto stupidní jazykovou stránku. Chápu, že slečny chtějí být kůl (sorry, cool), super, in a sexy. Ale psát ocziczka není ani jedno z toho. Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle jazykové veletoče mě dokáží lépe než co jiného odradit s takovým člověkem komunikovat. Také nahodilé psaní vELkýCh a MalÝcH písmen je minimálně nečitelné.

Ony tyhle slečny jsou všeobecně zvláštní, ačkoliv mě neznají, píší mi (občas a čím jsem starší, tím méně) přes ICQ, že mě milují, chtějí se mnou přes ICQ chodit a když ani s tímto nepochodí, tak mi navrhují sex přes ICQ. Nic proti tomu, ale je to stejné jako mít požitek z jídla, o kterém mi někdo vypráví. Nejlepší je se s těmito děvčaty vůbec nebavit, protože už se mi stalo, že za čtvrt hodiny poté, co jsem jednu třináctku odpálkoval do příslušných mezí, mi psala nějaká její "úpo supa kámojda", že nechápe, proč s ní chodím, že je úplně blbá atd., že zatímco ta holka chodí do sedmičky, ona už je v osmičce a umí se líbat, že se jí líbí holky i kluci a chce se mnou mít sex po ICQ. Po marném vysvětlování, že je mi 21, jsem z druhého konce republiky a chci být do budoucna knězem, putují obě slečny pro jistotu na Ignore List.
Jaký závěr z toho učinit? Snad, že ICQ by mělo být od 15 nebo ještě lépe od 18 let a běda těm, kdo by byli mladší. :))

Druhá věc, která mě dovede spolehlivě vytočit a odradit, jsou hrající profily u lidí téměř jakéhokoliv věku. Přijde mi malinko vlezlé vnucovat druhým hudbu, když chtějí mít třeba ticho nebo nesdílejí stejný hudební vkus. Navíc hudba, která se z profilů line je až nepříjemně hlasitá a její spouštění docela zpomaluje můj obstarožní notebook.

Chápu, že v období rané náctiletosti se asi nedá vyhnout přemýšlení a zájmu o témata, která se mohou zdát banální, ale i o banálních věcech jde přece psát s invencí, bez šílených zdrobnělin, bez šišlání, bez w, bez anglické transkripce a bez toho, že bych pod fotky kamarádů psal MTMMMMR. 

Naše životy jsou prostoupeny sexem. Nikoliv ve formě činnosti, ale v podobě potřeby. Z reklam se na nás valí dvojsmysly, emailové schránky plní spamy o tom, jak lépe, déle nebo poprvé. Celebrity oblažují skrze bulvár čtenáře pikantnostmi ze svých postelí. Dnešní společnost vyžaduje po jedinci vykonávat sex často, s chutí, dlouho a až do důchodového věku. Kdo to nedokáže, je méněcenný; kdo z vlastní vůle nechce, frigidní.

Odhlédněme momentálně od všech morálních a etických dilemat, které sex přináší, a přiznejme si, že člověka provází od počátku. A čím rozvinutější (strukturovanější) se společnost stává, tím častěji ztrácí svou funkci jako nástroj k zachování druhu a stává se prostředkem rozkoše, radosti a pokročilé socializace a kooperace s partnerem. Zvláště ta poslední funkce má pro fungování společnosti klíčový význam, protože pomáhá upevnit vazby mezi partnery tak, aby se staly pevným základem pro rodinu a funkční rodina vždy byla základním kamenem rozvíjející se společnosti.

Moderní doba však sex začala institucializovat a staví ho do role nového božstva, kam rozhodně nepatří, neboť v takové pozici neobstojí. Nevěříte? Podívejme se tedy na podobu náboženství v primitivních polyteistických animistických kulturách. Jejich duchovní svět je zaplněn přírodními božstvy doprovázených obvykle bohatou mytologií. Komunity zpravidla uctívají buď jedno z božstev, které považují za svého "patrona", ochraňuje je před zlem či hněvem ostatních božstev, nebo se klaní celému svému pantheonu. Možnost plnohodnotné komunikace s nadpřirozenem má pouze vyvolená osoba- šaman. Ostatní jsou buď zcela odkázáni na šamanem poskytovaná fakta, případně se mohou duchovního světa dotknout při zvláštních obřadech, kdy je jim podána látka měnící jejich vnímání, dostávájí se do transu doprovázeného halucinacemi.
I sex má v dnes svou mytologii- pornografii. Zvláště vybraní a disponovaní jedinci- herci, kteří se zcela vymykají průměru, nereprodukují pro publikum příběh, ale svědectví o sexu, tzn. jestliže lze skrze mýty získat představu o bozích, potom skrze pornografii získáváme představu o sexu. To by nebylo snad až tak hrozné, pokud bychom dnes pornografii chápali také jako mýtus a nikoliv jako fakt, kterému je třeba se vyrovnat.
Existují skupiny, které doslova uctívají pouze jednu složku sexuality, ať už se jedná o činnost či o předmět. Někdy takový fetiš zbožšťují až nad samotný sex, který je zatlačen do pozadí (obrovské sbírky dámských lodiček některých fetišistů).
Plnohodnotný "podíl" na zbožštělém sexu také dnes nemá každý, ale přisuzujeme ho zejména pornohercům a různým celebritám, až skoro jako deviantní představa se jeví uvažování, že kdo je slavný, musí mít také nestandardní (a hlavně nadstandardní) sexuální život. A tito samozvaní šamanové božského sexu zvěstují ostatním, jak je třeba žít. Kolik mít milenců/milenek a jak často je střídat, jak dlouho se milovat apod.
Naštěstí máme i kouzelný nápoj- modrou pilulku pro muže, která z nich na omezenou dobu učiní nadsamce, který "může" i několik hodin. Výkon v řádu půlhodiny je dnes považován za podprůměrný (ačkoliv se lékaři shodují, že právě taková délka je člověku zcela přirozená).
Nejsou tyto podobnosti zarážející?

A navíc, stejně jako jsou u primitivních kultur záležitosti duchovna vymezovány jen pro určité dny či slavnosti, i dnes se ze sexu stává artikl, který je odtržen od člověka a není mu tak snadno dostupný. To je pochopitelné, vždyť pokud bychom jej mohli mít kdykoliv, ztratili bychom o něj zájem a těžko by se mohl stát předmětem zbožštění.
V minulosti opravdu byl sex dostupnější a tím pádem nehrál tak podstatnou úlohu. Mnozí středověcí autoři poučují mladé urozené muže o tom, že "děvečku nutno přemluviti, na pastýřku lze mírně naléhati a pasačky vepřů se zmocni bez okolků.". Také řada náboženství praktikovala chrámovou prostituci. Nyní by byla vhodná chvíle, hodit vinu na křesťanství s tím, že právě ono udělalo ze sexuality tabu, ale podle mě to není pravda. Jednak proto, že křesťanskou morální nauku ohledně sexu si lidé nikdy moc k srdci nebrali, ale hlavně proto, že křesťanství (narozdíl od některých gnostických herezí) sex nepovažuje za nežádoucí, jen ho vykazuje do mezí, kam patří, tedy do manželství. (srov. 1 Korintským 7:1-9)
Naopak jsem přesvědčen, že za glorifikaci sexu a jeho zespolečenštění (už není něčím soukromým, ale stal se do značné míry věcí veřejnou) mohou dva faktory- materialismus spojený se sekularizací a šířením ateismu a relativní blahobyt, kterému se současná západní společnost těší.
Když byl Bůh vyhnán z našich životů, jeho uprázdněné místo muselo něco zaujmout a tuto funkci dnes pro mnohé plní například peníze nebo právě sex.
Viktor E. Frankl popisuje, že mezi prvními potřebami, které u vězňů v koncentračních táborech vyhasly, byla právě potřeba sexu. Jestliže totiž není uspokojována některá z důležitějších potřeb (např. hlad, žízeň, potřeba vzduchu, tepla, bezpečí či lásky), jedinec o vyšší potřeby ztrácí zájem. Není tedy pravdou to, co mi jeden člověk nedávno psal na diskusi, že "bez sexu nelze žít." Jistě, sexuální pud a sexualitu má každý, ale tyto se nemusí projevovat pouze v sexu, ale mohou (a potvrzuje to i Freud) sublimovat do některé jiné činnosti /např. umění/.

Je typické pro každé ideově homogenní společenství, že se v něm vyskytnou jedinci, kteří se s ním neshodují. Potom jsou označeni buď za zrádce (tedy osoby nějakým způsobem ideu nesdílející) nebo za kacíře (osoba ideu znehodnocující). Tak i dnes, v době diktátu sexu, když jsem se přihlásil k celibátu, jsem byl označen jednak za úchyla (nesdílí ideu) a nebo mi bylo řečeno, že "určitě prcám malé kluky" (znehodnocuje ideu).

Jelikož blahobyt západního světa je cizí zemím třetího světa, pak je zcela pochopitelné, proč lidé v nich tak často hovoří o upadajícím a dekadentním Západu, s kterým nechtějí mít nic společného, oni totiž mají, řečeno po lopatě, uplně jiné starosti. Co nám dává právo vnucovat jiným kulturám náš sexualizovaný model života? Co nám dává právo vynášet soudy nad odlišnými kulturami?

To, jací lidé jsou, určuje i jaká bude společnost, její instituce a nástroje. Bylo by ovšem naivní si myslet, že nejsme stejně tak formováni společností. To samé platí i o sexu, budeme ho vnímat tak, jaký ho budeme mít. Ale stejně naivní by bylo se domnívat, že mytologie zbožštělého sexu neovlivňuje nás, to se dnes děje a sociologové tomuto jevu říkají pornifikace. A dnešní společnost je hluboce pornifikována. Např. v 70. letech 20. století se v pornu prakticky nevyskytoval anální sex, zatímco dnes je běžný. Důvodů pro to je více, mezi hlavní určitě patří nárůst pornografické produkce pro homosexuály. A stejně tak lékaři ve Švédsku zaznamenali v posledních letech výrazný růst počtu případů teenagerek, které vyhledají ošetření kvůli krvácení z konečníku po análním sexu. Také se objevují případy mužů, kteří již nejsou schopni mít styk se svými partnerkami, protože ty nesplňují standardy dané pornografií, mohli bychom říci, že jejich sexualita byla také pornifikována.

Co s nadhodnocením sexuality v dnešním světě dělat? Postačí prožívat svou vlastní sexualitu v manželství tak, jaká opravdu je, tedy ne jako něco čistě biologického, ale jako něco, co se dotýká jadra lidské osoby, jako akt vzájemného sebedarování se a obohacení, jako něco, co nelze oddělit od vzájemné lásky, jako tajemství života, které není určeno pro veřejné vystavování. Učme se zůstávat v mezích správné umírněnosti. Žijme svou sexualitu tak, aby byla hodna člověka.