Víra, naděje a láska...

Vánoce se blíží a s nimi i tradiční diskuse, proč si křesťané tyto svátky tak nárokují. Žijí totiž v mylném přesvědčení, že se jedná výhradně o křesťanský svátek, že 25. prosince slavíme narození Ježíše Krista a nic víc.
Nikoliv, nepříliš vážení redaktoři Novinek a ČTK, nežijí v tomto přesvědčení. Každý rozumně uvažující křesťan si je vědom nejen toho, že 25. prosinec není výročním svátkem Kristova narození, má ho pouze připomínat, ale i toho, že toto datum (které se mimochodem nekryje s okamžikem zimního slunovratu o 4 dny) se slaví již minimálně od roku 336 záměrně, protože symbolicky naplňuje obraz světla (Krista), které lidstvu zazářilo ve tmě (srv. Jan 1:5.9) a jako náhrada za slavnosti spojené s římským slunečním kultem. Úmyslem tehdejší církve totiž nebylo původní slavnosti úplně zavrhnout, ale vtisknout jim nový smysl a náplň.

Toto tvrzení je však domýšlivé a krátkozraké. Křesťanství totiž není zdaleka prvním náboženstvím, které si adoptovalo zimní slunovrat jako svůj den „D".
Abychom vyjmenovali alespoň některá božstva, tak předkřesťanský bůh Mitra, Zarathustra, Osiris, a dokonce i mayský Quetzalcoatl, ti se všichni narodili o zimním slunovratu, ačkoliv po nějakou dobu vládl zmatek v tom, zda je slunovrat 21. nebo 25. prosince.
Den D křesťanství ovšem nejsou Vánoce, nýbrž Velikonoce.
Zoroastriáni slaví narození Zarathuštry až 26. prosince. Tvrzení, že se Mithra měl narodit okolo zimního slunovratu je nepodložené a vzniklo nejspíše tak, že v pozdním římském slunečním kultu byl Mithra se sluncem ztotožněn (Deus Sol Invictus Mithras okolo 100 po Kr.). Když tedy Římané slavili okolo 25. prosince „znovuzrození" slunce (Natalis Invicti), dochází k spojení slova „natalis" s Mithrou, pravdou však je, že žádný starověký text neuvádí datum narození boha Mithry. O datu narození Osirise jsem nezjistil nic podrobnějšího, jen že byl synem boha země Geba a bohyně nebe Nut. Quetzalcoatl není mayské, ale aztécké božstvo.
Tvrdit, že vládl zmatek v tom, zda byl slunovrat 21. nebo 25. prosince, je, vzhledem k starověkým znalostem astronomie a důležitosti tohoto data pro řadu kultů, nesmysl.

Navíc křesťanství převzalo většinu tradic. Například vánoční strom a smrkové větvičky mají své kořeny v jednom z pohanských svátků a Santa Klause už znali Keltové.
První záznam o vánočním stromku máme z roku 1570 v Brémách. Diskontinuita mezi zánikem germánských kultů a rokem 1570 je značná, proto je nepravděpodobné, že by se tento zvyk přenesl z pohanských zvyků, přestože se zdobení stromků u Germánů a Keltů vyskytovalo. I církev zpočátku vánoční stromky odmítala jako pohanský zvyk. Není na místě tvrdit, že tuto tradici převzalo křesťanství, protože vánoční stromek nikdy nebyl a není spojen s vírou.
Santa Claus (nikoliv Klaus) je jen zkomoleninou holandského jména pro sv. Mikuláše. Jeho současná podoba je pak dílem reklamního oddělení firmy White Rock a objevuje se okolo roku 1915.

Dokonce i v Bibli se dočtete (Jeremiáš 10:2-5) o doporučení, aby se křesťané nechovali jako pohané, tedy nekáceli v lese stromy, které pak ozdobí stříbrem a zlatem a ve svých domech přibijí hřeby. Tedy i samotná Bible spolu s historií nás učí, že slunovrat není výhradně křesťanským svátkem, že celé Vánoce jsou v duchu předkřesťanských náboženství.
Jeremiáš 10:2-5 - Toto praví Hospodin: "Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého ani dobrého. – hovoří o modlách, nikoliv o vánočních stromcích. Nedovedu si představit, že by prorok žijící na území Judska, které zrovna neoplývá lesy, odrazoval Židy od kácení stromů za účelem jejich zdobení.
Bible nás učí o mnoha věcech, ale o slunovratu tam mnoho není. Nemluvě o tom, že slunovrat opravdu není křesťanský svátek, ale astronomický (popř. chronologický) jev. Celé Vánoce naštěstí nejsou v duchu předkřesťanských náboženství, jejich smysl a podstata je vrcholně křesťanská.

Proto není potřeba mít špatné svědomí, že slavíme Vánoce, i když právě nevyznáváme křesťanskou víru. Vánoce totiž odjakživa patří všem.
A katedrála patří všemu lidu...

Značnou část textu věnuje "neposkvrněnému početí" Panny Marie. V textu se podle něj tyto zmínky objevily až v řecké části vývoje evangelií a zřejmě proto, že byly blízké tehdejšímu helénistickému myšlení a mytologii.
Není řeč o neposkvrněném početí Panny Marie, tedy že se narodila bez poskvrny prvotního hříchu pro budoucí zásluhy svého Syna, ale o početí z panny.
Tvrdit, že se něco objevilo až v řecké části vývoje evangelií, je naprostý nesmysl. Všechna evangelia byla napsána řecky, neexistuje žádná řecká část jejich vývoje.

Všímá si i toho, že křesťanství zdůrazňuje radostnou zvěst o narození Vykupitele, a jaksi odsouvá do pozadí pochybnosti Josefa o Mariině otěhotnění a slzy betlémských matek, kterým dal král Herodes Veliký povraždit synky do dvou let v naději, že mezi nimi bude i Ježíš, kterého jako židovského krále považoval za hrozbu pro svůj trůn.
Josefovy pochybnosti (a jejich vysvětlení) jsou zachyceny v evangeliu podle Matouše (Mt 1:19-20), není důvod je nějak „slavit" o Vánocích.
Autor textu zřejmě nemá liturgický kalendář, jinak by věděl, že ve vánočním oktávu si církev připomíná 28. prosince Mláďátka betlémská, tedy právě tyto první nedobrovolné mučedníky pro Krista.

Odpověď na otázku v titulku je prostá. Vánoce na Novinkách.cz patří konzumu, postsocialistické protikřesťanské agitce a nepříliš myslícím novinářům z ČTK, která má interní předpis, že slovo Bůh se má psát zasadně s „malým" b.

Přeji krásné a požehnané svátky všem lidem dobré vůle.

Co vykonal člověk, který byl ve vysoké politice před svým zvolením čtyři roky, tak nepřehlédnutelného, že si toto ocenění zaslouží? A co vykonal jako prezident? Souhlasím s italským premiérem, je mladý, hezký a opálený a z toho pramení i jeho (prudce klesající) popularita. Kromě rozdávání thymolinových úsměvů, zasněného, nereálného a pro člověka obeznámeného s historií a politikou USA i trpce směšného projevu v Praze a strašení Američanů zasahováním státu do jejich života skrz povinné státní zdravotní pojištění, ale neudělal absolutně NIC!

Obama obdržel ocenění za "mimořádné snahy řešit problémy s důrazem na právo a dialog". To je pravda, o tom v řadě projevů mluvil, ale (zatím) zůstalo vždy jen u slov. Pokud norská parlamentní komise tak "ujíždí" na projevech, doporučil bych ji k poslechu vybrané vrcholné výkony Adolfa Hitlera nebo Václava Klause (jeho projevy o tradičních rodinných hodnotách patří v oblasti realizace do stejné škatule jako Obamovy).

S výběrem laureátů Nobelovy ceny míru lze nesouhlasit (Arafat), spekulovat o snaze propagovat určité módní ideologie (Gore) nebo třeba podezřívat výbor, který ceny uděluje, ze ztráty soudnosti (Jimmy Carter). Tentokrát se však členové komise norského parlamentu překonali- udělili Nobelovu cenu za nic. Proto se ptám: "Má ještě vůbec cenu udělovat Nobelovu cenu?"

Kardinál Peter Turkson z Ghany, který je momentálně relátorem biskupské synody o Africe, měl údajně prohlásit: „Kdyby přišla osoba nakažená virem HIV, doporučil bych jí užívat prezervativ.". Média pak dodávají, že toto užívání by bylo možné jen v rámci manželské věrnosti. Nu dobrá...
A nyní něco úplně jiného aneb co kardinál Turkson řekl doopravdy: „Kdyby ke mně přišel někdo, kdo je nositelem viru HIV a ptal se mne na radu, nebral bych na lehkou váhu možnost poradit mu zdrženlivost od sexu. Někteří by v takových situacích radili použití prezervativu, aby se zabránilo šíření nemoci. Ale jak již jsem řekl, v naší části světa je jejich používání rizikové."

Prezervativ není lékem na HIV, může bránit přenosu, může bránit početí, ale nikoho nevyléčí. Navíc není ani zdaleka tak spolehlivý, jak se o něm snaží tvrdit reklama. Při ideálním užívání (při všech ideálních podmínkách a při přesném dodržení všech pravidel manipulace a užívání) je jeho spolehlivost okolo 95 % (tedy nikoliv 99 %, jak rády tvrdí výzkumy financované Durexem), při běžném užívání (tedy při běžných podmínkách, užívání a manipulaci) je spolehlivost asi 75-80 %.

Trocha matematiky- průměrný africký muž z oblasti Libérie přiznává 150 různých sexuálních partnerek ročně (to jsem si nevymyslel). I kdyby měl s každou styk pouze jednou a vždy použil kondom, tak prezervativ v 37 případech nesplní svou funkci. Pokud by byl HIV pozitivní muž (riziko asi 5 %), pak během roku pravděpodobně nakazí 1-2 partnerky. Pokud je HIV pozitivní žena, je riziko nákazy zdravého muže podstatně nižší. Pomíjím teď homosexuální dobrodružství mezi muži, kde je riziko velmi vysoké (25 % a více).
A to už vůbec nemluvím o tom, že řada Afričanů, když by dostala do rukou prezervativ, tak si ho zastrčí do kapsy a budou mít pocit, že jsou chráněni, popřípadě budou jeden výrobek používat opakovaně. (ani tohle jsem si nevymyslel).

Takže ani užívání kondomu nezabrání šíření viru HIV, nehledě na to, že hlavní zdroje nákazy jsou v Africe špatné hygienické podmínky a přenos z matky na plod. Jedinou skutečně spolehlivou ochranou proti přenosu HIV pohlavní cestou je manželská věrnost a v případě nákazy sexuální zdrženlivost.

Určité skupiny osob však budou stále prosazovat, abychom do Afriky vyváželi prezervativy (které jsou horší kvality, než ty, které se prodávají v Evropě), přestože v tamním podnebí ztrácí pevnost a praskají. A ti samí lidé, když se řekne církev, budou mít v hlavě jen kondom a žádné jiné téma znát nebudou. Škoda, že tolik z nich pracuje v médiích.

A pak je tu i druhá skupina lidí- a není jich naneštěstí málo- kteří svůj veškerý interest ohledně návštěvy papeže formulují do otázky „A kolik nás to všechno bude stát?". Zvláštní, že tato otázka zní při návštěvě papeže, amerického prezidenta, ale když se v naší zemi zjevil t.č. ruský car Vladimir Putin, nikdo se neptal. Osobně je mi jedno, kolik návštěva Svatého otce stát stála (zdůraznil bych právě ten stát, protože kolik to stálo církev, po tom nikomu nezainteresovanému nic není), protože ministerstvo zahraničí má pro náklady na návštěvy zahraničních představitelů vyhrazenu z rozpočtu nemalou částku.

Spíš se musím zamýšlet, proč třeba do Brna letěl prezident Klaus vlastním leteckým speciálem? Nejsem znalcem přes zahraniční návštěvy, ale asi by bylo možné, aby cestoval jedním letadlem společně s papežem nebo se vydal do Brna autem... nebo vrtulníkem. Když už jsem našeho nadstranického pokorného a nearogantního prezidenta zmínil- jeho vyjádření, že se Svatým otcem shodli v otázkách ohledně ochrany tradičního pojetí rodiny, mi připadá od člověka, který noc po svém znovuzvolení strávil s letuškou v hotelu, minimálně perverzní.

V otázce „Kolik?" je patrná určitá posedlost hmotnými statky- příliš jsme si zvykli redukovat užitek z čehokoliv a motivaci člověka jen na rovinu finanční. Připomíná mi to zážitek z mého dětství, když jsem si s kamarády jednou venku všiml zaparkovaného auta, kde jeho majitelka zapomněla ve dveřích klíče. Tak dlouho jsme auto prohlíželi, až jsme si všimli na zadním sedadle položené obálky se jménem příjemce. Obešli jsme tedy okolí a dívali se, jestli tam někdo takový nebydlí. Nebydlel. Nakonec jsme zvonili na jednotlivé zvonky a ptali se, jestli tam tato osoba nebydlí nebo není na návštěvě. Nakonec jsme byli úspěšní. Žena, která si pro klíče přišla, však nemohla pochopit, proč nechceme peníze, které nám odměnou nabízela. Nemohla pochopit, že jsme prostě jen chtěli, aby jí nikdo neukradl auto.

Vzpomínám si také na příklad Msgre. Františka Vaňáka, který už jako velice nemocný muž v průběhu 3 let, kdy byl arcibiskupem olomouckým, napnul veškeré fyzické i finanční síly k tomu, aby obnovil náboženský život v diecézi- obnova kněžského semináře, poutních míst, řeholního života- a to „i kdyby na to měla (finančně) prasknout celá diecéze".
Užitek každé věci je třeba poměřovat dobrem, které přinese, nikoliv náklady a obtížemi.

Protestováním proti tomu, jak většinová společnost vnímá, papežskou návštěvu si my, katolíci, mnoho nepomůžeme. Ukažme naopak lidem, že nás Svatý otec nenavštívil zbytečně- nechme se prodchnout nadějí, kterou nám předal, a dovolme všem, aby nás mohli kdykoliv a kdekoliv poznat- podle lásky.

Návštěva papeže Benedikta XVI. je plná majestátní symboliky. Nejvyšší představitel katolické církve přijíždí do místa mučednické smrti svatého Václava 1 080 let po zavraždění českého patrona, tedy aspoň podle konzervativního datování. Ve Staré Boleslavi obdrží vzácný dar, kopii Palladia země české, oficiálního ochranného symbolu českých zemí, ulitého z korintské mědi a sahajícího svým původem až do biblických zemí a časů.

Pontifik navíc pochází z Bavorska, tedy prostoru, který českým zemím zprostředkoval s křesťanstvím vůbec první kontakty. Sto let před Cyrilem a Metodějem pronikla údolím Dunaje na Moravu nejprve iro-skotská a vzápětí za ní pasovsko-bavorská misie. A přes Přemyslovce se velkomoravské křesťanství uchytilo v Čechách. Ejhle, papež svou návštěvou rozechvívá struny a motivy rozpjaté přes celé tisíciletí.

Krásná symbolika, která má jedinou potíž – většině lidí u nás nic neříká. Češi jsou podle statistik jedním z nejateističtějších národů v Evropě. Kostely zejí prázdnotou, pohrdání církví je národním folklorem a lidé mají tak malé povědomí o křesťanské kultuře, že bez mrknutí oka spletou neposkvrněné početí s narozením z panny, epištolu Titovi s dokumentem z jugoslávských dějin a Palladium by nejspíš hledali v obchodním centru na pražském náměstí Republiky.

Může takovým bezvěrcům papež vůbec něco říci? Snad by i mohl, pokud přijmou jednoduchý návod, jak mít z papežovy návštěvy aspoň dílčí užitek.

Všichni rozumíme všemu

Snad nejtypičtější charakteristikou českých ateistů je zkratkovité uvažování. Podobně jako u nás všichni rozumějí fotbalu, i v postoji k víře mají naši bezvěrci pocit, že jsou na křesťanství odborníky. Dobře vědí, že v církvi je samý feldkurát Katz a Koniáš, pálením čarodějnic málem způsobila oteplování a jako straka krade církev dodnes – a v tom všem je utvrzují "autority" jako například profesor Zdeněk Mahler, bojovník za odejmutí katedrály svatého Víta církvi.

Český ateista se ovšem nehne z místa, pokud tyto stereotypy aspoň trochu neopustí. Nevím jen, zda je to možné – kdyby to však dokázal, zjistil by, že k nám přijíždí jeden z nejvzdělanějších papežů od dob Řehoře Velikého, pronikavý znalec Bible, filozofie i protestantské teologie. Nedělá mu problém citovat Luthera a jednou dokonce přiznal, že chápe pokus římského císaře Juliána Odpadlíka "odstátnit" ve 4. století křesťanství.

Papež má totiž averzi k plošnému misionaření a je ochoten riskovat vyprázdnění kostelů za cenu prohloubení víry těch, kdo zůstanou. V roce 2007 v Brazílii prohlásil, že úkolem církve není nahánět nové ovečky, nýbrž přitahovat lidi sama o sobě, bez valné publicity. Z téhož důvodu nenápadně opustil mediální styl svého předchůdce Jana Pavla II.

Filozof Benedikt

A tohle že má být obávaný "pancéřový kardinál"? Papežovi je proto dobré naslouchat, už proto, že Benedikt XVI. je někým jiným, než byl jako kardinál Joseph Ratzinger. Média se s tím obtížně vyrovnávají a ráda by se od "muže v podivných hábitech" dočkala výroků hodných "božího rotvajlera".

Jenomže papež si zvolil širší mandát, laskavější a optimističtější, než jaký zastával v čele Kongregace pro nauku víry. I když pro křesťany zůstává nejlepším německým teologem od Tomáše Akvinského, do dějin papežství se zapíše spíše svou filozofií a vlídným projevem.

Snaží se konfrontovat základní slabinu dnešního světa, kterou je nedůvěra ve schopnost dobrat se objektivní pravdy.

Zatímco od papeže bychom očekávali, že bude zdůrazňovat víru, Benedikt jde ke kořenům relativizace pravdy, která postihuje prakticky celý svět.

"Lidská mysl nesmí rezignovat na racionalitu a stát se netečnou vůči konceptu pravdy, jinak podlehne emocím, manipulaci nebo vášním," varuje papež.

V době dnešní intelektuální krize je to od papeže-racionalisty docela výzva. Ostatně na audiencích údajnému "sucharovi" naslouchá víc lidí než Janu Pavlu II.

Místo teologa Ratzingera mluví ke světu filozof Benedikt. Glosuje etiku, environmentální problémy, mezináboženský dialog i finanční krizi. S nebývalou břitkostí napadá zejména zpolitizování křesťanství a alianci trůnu a oltáře. Chvílemi mediálně neobratně (což ho příliš netrápí), ale vždycky pronikavě, originálně a nebojácně.

Zkusme neklepat na dřevo 

Na skutečně intelektuální diskusi ovšem česká společnost příliš zavedená není. Ostatně i s tím ateismem je to tu všelijaké.

Jako nestátní a nestátotvorný národ si Češi od počátku novověku osvojili velkou nechuť k organizovanému náboženství a obecně ke všem institucím, přestože podle odborníků nejsou o mnoho méně religiózní než okolní země. (Ostatně i "velké" politické strany u nás mají daleko ke skutečnému reprezentování většiny národa – sociologicky vzato se ODS i ČSSD řadí spíše k sektám.)

K privátnímu pojetí víry dnes snad jen s výjimkou Latinské Ameriky míří celý svět, instituce ztrácejí sílu všude, jen v českém kulturním prostoru šly v tomto ohledu hodinky napřed.

Mezi průměrným Čechem a Polákem jinak nebude velký morální rozdíl. Ale zatímco ten první do kostela nejde, aby se utvrdil v té své identitě, Polák tam z téhož důvodu dochází pravidelně.

Na horoskopy, léčitele a další pseudoduchovno však i u nás narazíme na každém kroku. A Češi, kteří toho tolik vědí o tom, jak církev kšeftovala s odpustky a že by neměla vlastnit vůbec nic, vesele obchodují se svým privátním duchovnem, šamanstvím, meridiány, keltomanií a kdoví s čím ještě.

Právě těmto Čechům by mohl bavorský papež, jemuž nejde o získávání mas ani o instituční provoz a nehodlá otočit kormidlem dějin zpět, adresovat překvapivé poselství – ať se nenutí do víry a jsou místo ní raději dobrými ateisty.

Ať skoncují s pověrčivostí i soukromým duchovnem a naučí se žít sami za sebe, do posledního dechu, se vší bolestí, kterou to nese, ať neklepou na dřevo a nezírají do karet, nevytěsňují smrtelnost ze svého vědomí a na své kusé a zmatené náboženské představy uplatní náročnější kritéria.

A teprve pokud zjistí, že na takový ateismus nemají, ať začnou hledat, vážně, kriticky, racionálně, třeba i u tradice, která má za sebou tisíce let.

Není pochyb, že Benedikt XVI. nic takové neřekne, lidi mimo církev příliš neosloví a jeho návštěva zůstane zážitkem jen pro věřící.

Škoda, když má právě "rozumářským" Čechům tolik co říci.

(převzato ze serveru idnes.cz)

Když byl Joseph Ratzinger před více než čtyřmi lety zvolen, následovala po nadšeném výkřiku Habemus papam! změť protichůdných úvah, byla-li tato volba šťastná.

Vzhledem k jeho věku si mnozí kladli otázku: Bude to papež pouze na přechodnou dobu, během níž se bude nutno otřepat z předlouhého pontifikátu Jana Pavla II.? Podobně se uvažovalo i o Janu XXIII., jenž ovšem nakonec svolal 2. vatikánský koncil, který měl epochální význam. Benedikt XVI. sice nový koncil nesvolal, ale rozhodně si nemůže stěžovat na nudu.
Připomeňme si, jaké zběsilé reakce vyvolala v islámském světě jeho řezenská přednáška. Citoval v ní dialog byzantského císaře Michaela Paleologa ze čtrnáctého století, v němž polemizuje s muslimským vzdělancem své doby a tvrdí, že víru nelze šířit násilím, jak to činí islám, neboť tak nelze jednat z důvodu, který "protiřečí Boží rozumové přirozenosti".
Pouhá tato zprostředkovaná zmínka vyvolala v muslimském světě vlnu násilností, při nichž bylo zabito několik křesťanů.

Neporozumění provázel také jeho vstřícný krok vůči pokračovatelům schizmatu započatého arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905-1991). "Lefebvristé" radikálně odmítají 2. vatikánský koncil jako dílo pekelných sil, které podle nich přemohly "skálu církve".
V 80. letech arcibiskup Lefebvre vysvětil bez souhlasu papeže čtyři nové biskupy, za což byl Janem Pavlem II. exkomunikován. Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci svého předchůdce, a to jako první krok na cestě případného smíření- nic víc, nic míň.
Vzhledem k tomu, že se v kanonickém právu málokdo vyzná (a ze všech nejméně novináři), mohli jsme se dozvědět, že papež "rehabilitoval" lefebvristického biskupa Williamsona, který několik týdnů předtím navíc ve švédské televizi popřel oficiálně uváděný rozsah vyhlazování Židů.
To je ovšem nesmysl: kdyby biskup Williamson zabil vlastního otce sekyrou, nic by to na platnosti nebo neplatnosti jeho svěcení neměnilo.

Joseph Ratzinger pochopitelně neusedl v dubnu roku 2005 na Petrův stolec z čistého nebe. Někdejšího mnichovského arcibiskupa postavil v roce 1981 Jan Pavel II. do čela kongregace pro nauku víry. Spolupráce těchto dvou mužů, které spojoval prostý původ, pokračovala i v dalších letech. V psychologických kategoriích vyjádřeno, byl Wojtyła víc extrovert, zatímco Ratzinger více introvert. Oba se proto doplňovali.
Papež se nikdy v minulosti nebál prezentovat své názory, například na levičáckou teologii osvobození. Tento myšlenkový směr se rozvíjel v církvi v latinskoamerických zemích. Šlo o slepenec křesťanské naděje s marxistickou filozofií dějin. Hrozba byla v tom, že tento konglomerát pseudorevolučních postojů nakonec zmutuje v systém leninského typu- konce tohoto pokusu lze v současnosti názorně vidět v postavě venezuelského polodiktátora Huga Cháveze.
Joseph Ratzinger dokázal nazvat pravým jménem tuto "ideologickou manipulaci s náboženstvím", jež chtěla z křesťanského myšlení učinit nástroj dobytí moci a která by, až by dozrál čas, odhodila křesťanské "prvky" jako zbytečnou přítěž. Právě tohle je možná jeden z důvodů hysterie levice vůči současnému papeži.

Nedávno zesnulý polský filozof Leszek Kołakowski říká v jednom z posledních svých textů toto: "Buď je svět smysluplný a řídí jej Bůh, je porušený člověkem a uzdravený Vykupitelem – nebo je svět absurdní, nesměřuje nikam a vyusťuje v prázdnotě, je směšnou hříčkou neosobního fatum, které neudílí tresty ani odměny a neohlíží se na dobro ani na zlo."
Co svět žádá a čeká od 82letého muže, v celkovém pořadí už 265. papeže? Řečeno bez nejmenší stopy patosu: naději. Nelze ji ovšem předepsat. Je to otázka chuti k životu. A této chuti se nepoměrně více daří v perspektivě světa, jenž má smysl a cíl. Jaké si ostatně klást cíle v bezcílném světě?

(převzato z týdeníku Reflex)

Chci předeslat, že proti psům nic nemám, mám je rád, vážím si jich, netrápím je a uznávám jejich kvality a užitečnost. Říkám to proto, že očekávám, že se na mou hlavu snese vlna kritiky.

V posledních letech jsem si všiml znepokojivého trendu- stále více osob doslova zbožňuje jakékoliv savce, jen když to nejsou lidé. Z domácích mazlíčků (hlavně ze psů) začínáme dělat málem děti- navlékáme je do módních oblečků a deček (majitelé přízemních plemen se teď klidně mohou urazit, ale nejméně polovina psů, které vídám na podzim a v zimě nabalené do textilií, by se bez těchto vymožeností klidně obešla), sáhodlouze přemýšlíme, jak jim poskytnout stravu s vyváženým množstvím proteinů a vitamínů, bereme je všude s sebou, jakoby bez nás (ale spíše my bez nich) nemohli být.

To by v naší společnosti nebylo nic moc nového. Koneckonců je mi osobně jedno, jaký má kdo poměr ke svému psovi, pokud zvíře netrápí, tak si majitel klidně může spát stočený do klubíčka v koutě a jeho pes na posteli. Problém je, že rychle narůstá počet těch, kteří militantně obhajují imaginární práva psů na cokoliv. Jen namátkou:

1. Můj pes má právo jít všude se mnou
Pracuji teď na brigádě v nejmenovaném skanzenu a považuji už za velký ústupek v tom, že muzeum umožňuje návštěvníkům vstup se psem na vodítku a s náhubkem. Přesto mě stále fascinuje množství lidí, kteří okamžitě po vstupu sundají psovi náhubek (přičemž se nezdá, že by mu nějak více vadil) a někteří i odpojí z vodítka- vždyť si zaplatili a jsou v přírodě- jaksi jim nedochází, že jsou primárně hlavně v muzeu. Je vůbec zvláštní, že jakmile se někde objeví cedule “Zákaz vstupu se psem”, tak většina canisfilů (milovníků psů) se nezačne starat, kde psa ustájit, aby mohli tomuto požadavku vyhovět, ale půjdou divoce diskutovat o smyslu zákazu.

2. Můj pes má právo dělat všechno, co já
Nemá. Vzpomínám si na zážitek z Máchova jezera, kde se jistí pejskaři vesele koupali, přičemž k tomu přibrali i své miláčky, kteří svým dováděním ve vodě skoro ohrožovali ostatní návštěvníky pláže. Když se jeden pán ozval, že by bylo vhodnější, kdyby pejsci byli na vodítku, vyskočil jeden z canisfilů z vody a začal mávat rukama a řvát, že je to tady, ku…, pro všechny a že mu nikdo, do pi…, nemá co radit, jak se má chovat, že tady si každý může dělat, co chce.
Spoustě lidí nedochází, že pes je prostě pořád jen pes, a ne němý člověk na čtyřech tlapách. Většina psů zdaleka nemá takové nároky, jaké jim mnohdy přisuzujeme.

3. Můj pes má právo na důstojný poslední odpočinek
Neznám nic kýčovitě nechutnějšího než jsou zvířecí hřbitovy. Je to především dobrý byznys, ovšem když uvážíme, kolik jsou někteří lidé ochotni investovat do pronájmu místa k uložení ostatků svého Alíka, přičemž je jim často zatěžko zaplatit důstojný pohřeb vlastní babičky, zůstává rozum stát.

Pes není člověk a už vůbec by neměl být životním partnerem. Kolikrát už jsem slyšel, že člověk vám ublíží, ale ta němá tvář nikdy, ale to přece neznamená, že rezignuji na vztahy s lidmi a citově investuji do chudáka psa. Někdy to ťuťu-ňuňu-mucky-mucky, které provádějí lidé se psy, opravdu hraničí se zoofilií (nebo to tak alespoň vypadá).
Co mě však děsí doopravdy, jsou naprosto neadekvátní reakce, které někteří lidé předvádějí třeba na diskusích pod články o týrání zvířat, ale nemusí jít pouze o internetové anonymní výlevy, několikrát jsem byl svědkem takovýchto reakcí i v obchodě či když se bavili lidé spolu na ulici. Ano, jsou to zavrženíhodné a odporné činy, které by měly být exemplárně trestány, ale nelze přeci s vážnou tváří a s pološíleným výrazem v očích požadovat, aby pachatelé byli rozčtvrceni, vyvrženi rezavým nožem, oslepeni pletacími jehlicemi, byl jim vyříznut jazyk, genitálie nebo pro jistotu veškeré přečnívající údy. A považuji to za naprosto nenormální zvláště ve světle toho, jakým způsobem tito lidé zpravidla komentují zprávy o násilné smrti jiného člověka- většinou se totiž dozvídáme, že je to sice hrozné, ale… a následuje několik kulantně zaobalených vět, které ve výsledku říkají, že si to ten člověk stejně zasloužil.

Světe div se, ale přílišná láska ke zvířatům začíná pronikat i do oblasti náboženství a víry. Přibývá těch, kteří jsou rozčarováni, že církev ve svém učení v podstatě nepřipouští možnost, že by Alík měl stejnou duši jako člověk a po svém skonu se tato duše odebrala přímo do nebe (zvláštní je, že to vadí i canisfilům, kteří o sobě tvrdí, že nejsou věřící). A není to tak dlouho, co mi jeden eko-aktivista otloukal o hlavu, že církev neodsuzuje jakékoliv laboratorní testy na zvířatech jako nemorální. Šlo mu zejména o paragraf 2417 v Katechismu katolické církve-

“Bůh odevzdal zvířata do správy tomu, kterého stvořil ke svému obrazu. Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočována, aby pomáhala člověku v jeho pracích i v jeho zábavách. Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné, zůstávají-li v rozumných mezích a přispívají-li k léčení nebo k záchraně lidských životů.”

Zřejmě měl dojem, že oběť několika laboratorních myší a prasat, nedokáže tisíce zachráněných životů vyvážit.

Zdá se mi, že se začíná všeobecně proklamovaná láska k přírodě v poslední době hodně přehánět. Je to však jen důsledek toho, že dnešní společnost postavila člověka na roveň zvířeti, a když člověk nepochopil, že by se měl snížit na úroveň obyčejné fauny, snažíme se zvěř “pozvednout” na úroveň naší. Obojí je ve výsledcích stejně tristní. O kolik sympatičtější mi je postoj našich předků, kteří věděli, “kde i to hovado má své místo”.

Ve Velké Británii, ve Spojených státech, v Rusku a stále ve větší míře i v dalších zemích jsou školní uniformy zcela běžnou záležitostí. V ČR se o nich stále diskutuje, na některých soukromých školách byly již zavedeny. Nebudu se tajit tím, že jejich zavedení dlouhodobě podporuji a podporoval jsem i v době, kdy jsem byl ještě studentem středoškolským, jsem totiž přesvědčen, že by to mělo nesporné výhody.

V první řadě by se z velké části setřely viditelné sociální rozdíly a zmenšil by se prostor, na kterém by mohly ty lépe zajištěné děti prezentovat své majetkové zvýhodnění. Uniforma také napomáhá identifikovat se s určitou skupinou, přijmout její hodnoty, zavazuje k dobrému chování, podporuje týmového ducha a napomáhá udržet pozornost. Také by bylo vhodné, aby i učitelé nosili určitou reprezentativnější formu oblečení.
Dnes je oblíbeným způsobem oblékání u kluků ve škole při vyučování mít na hlavě naraženou kšiltovku a přes ni přetaženou kapuci od mikiny... jak už více dát učiteli najevo nezájem a třeba si při výuce poslouchat hudbu ze sluchátek. Navíc škola nemá v současnosti žádné nástroje k tomu, aby oblékání studentů usměrnila, když s nimi samotnými rozumná domluva není. Stejně tak i mladé slečny někdy přicházejí do školy tak, že jejich oblečení (či spíše neoblečení) je již za hranicí dobrého vkusu. Nikomu nechci brát to, jak se obléká ve volném čase, ale ŠKOLA NENÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKA. Všechny tyto starosti by se školními uniformami odpadly.

Odpůrci školních uniforem argumentují zpravidla takto:
1. Školní uniformy potlačují kreativitu a stírají jedinečnost každé osobnosti
Kreativitu těžko může vnější oblečení potlačit, jestliže je někdo kreativní, jistě se prosadí. Stejnokroj neudělá z génia pouze jedince v davu. Naopak však napomůže odbourat všelijaké výstřelky, které slouží jen k zviditelnění jedince a za kreativitu se jen schovávají. Stejné je to i s osobností- kvalitní osobnosti se v uniformě prosadí stejně jako dnes, úmyslně excentrický člověk, který na sebe chce poutat pozornost, naopak nikoliv.

2. Školní uniformy by znamenaly pro rodiče příliš velkou finanční zátěž
To je již otázka konkrétní zákonné úpravy, ale nikde není řečeno, že by stát nemohl stejnokroj alespoň částečně dotovat. Navíc pokud by se na zakázce mohly podílet pouze tuzemské firmy, výrazně by to pomohlo českému textilnímu a oděvnímu průmyslu, který je dlouhodobě v krizi, kvůli levnému oblečení z jihovýchodní Asie, které zaplavilo trh.

3. Mezi dětmi vymizí pestrost a barevnost
Stejnokroje by nemusely být jednotné v celé republice (mohly by mít jednotný třeba jen střih), každá škola by si sama mohla zvolit barvy, které by přijala za "své". Uniformy by mohly mít více doplňků a variant- košile a halenky s dlouhým rukávem na zimu, s krátkým rukávem v létě, dívky by si mohly vybrat mezi sukní a kalhotami, atd. Pro inspiraci stačí navštívit webové stránky firem, které se ve Velké Británii a ve Spojených státech zabývají výrobou školních stejnokrojů.

Velikonoce jsou svátky, s kterými si Češi tak trochu neví rady. Co mají vlastně slavit? Příchod jara?? Když vyjdou Velikonoce na březen a venku často vesele chumelí, je to velmi případné. Navíc proč vlastně oslavovat jaro? Lidé ve městech ho sotva poznají a když, tak pro ně znamená spíše zvýšené množství finančních vydání (nové boty, nakoupit módní oblečení na léto, výměna pneumatik u auta). Na vesnici příchod jara znamená akorát spoustu práce navíc. Jsou tedy oslavou Života? Život přece není třeba nezbytně oslavovat na jaře, navíc v pohyblivém termínu a to už vůbec nemluvím o tom, jestli má smysl Život vůbec jakkoliv oslavovat, svým dobrým životem přece oslavíme Život více než dostatečně.
Slavit tedy vzkříšení Ježíše Krista? V národě, kde se 60% obyvatel se stopou hrdosti v hlase hlásí k ateismu (ačkoliv většina z nich věří v lepším případě "v něco" a v horším na astrologii, numerologii, karty nebo moc peněz) je to nereálné. Proto jsou u nás Velikonoce spíše trpěny než slaveny.

Zatímco pro věřící je vrcholem Velikonoc neděle, pro zbytek národa nastává ta veliká chvíle až v pondělí. Nemám nic proti tradicím, pokud jsou udržovány se zřetelem na odkaz předků a s úctou k minulým pokolením, ale z Velikonoční koledy se dnes stala pouze záminka k tomu, abychom navštívili blízké i vzdálené příbuzné, o kterých jsme často ani netušili, že je máme, kolegyně, známé, spolužačky, atd. a na těchto návštěvách se s tichým společenským pochopením "sťali pod obraz". Velikonoční zvyky se tak v ČR stávají prázdnými jako snad ještě nikdy a díky za každého, kdo se vymyká všeobecnému trendu.
Smutné také je, že nemnoho lidí si je vědomo, že Velikonoce nejsou jen Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí, že si na Velký pátek křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Po nikom nežádám, aby se aktivně účastnil této připomínky, jen by bylo krásné, kdybych nemusel být svědkem toho, jak na Velký pátek, den největšího smutku půstu, praskají hospody ve švech a zapíjí se prodloužený víkend. Ne z ohledu k těm několika málo křesťanům u nás, ale z úcty k základům naší kultury.

Stále mluvím o bídě Velikonoc, co je tedy jejich leskem? Pro mne je to radost ze Vzkříšení, z toho, že smrt byla Kristovou obětí na kříži přemožena, člověk vykoupen a Kristus vstává z hrobu oslavený, již ne jako Beránek vedený na porážku, ale jako Dobrý pastýř všech. To je světlo Velikonoc, které si chci nést v srdci.

A co z Velikonoc zůstane v srdci vám?

Zdá se, že pontifikát Svatého otce provází neustále kontroverze. Ať už to byly hysterické reakce muslimů na jeho přednášku v Řezně, pošklebování nad povinným členstvím v Hitlerjugend, kritika za zrušení exkomunikace biskupa Williamsona anebo poslední kopanec v podobě "odhalení", že papež publikoval článek ve sborníku ultrapravicového rakouského nakladatelství.

Pevně doufám, že alespoň průměrně inteligentní člověk si dokáže dát pět a pět dohromady a povšimne si drobných detailů této kauzy. Především se v českých médiích (a nejen tam) zarytě mlčí o obsahu příspěvku tehdy ještě kardinála Josepha Ratzingera. Po kratším hledání na interneu jsem zjistil, že stať se jmenovala "Svoboda a pravda", kard. Ratzinger v ní kritizoval nacismus, který staví na roveň marxismu jako "největší otrocký systém moderní doby". Vpravdě typický příspěvek do ultrapravicového sborníku. Ony totiž v celém případě tak trochu nesedí letopočty... zatímco Ratzingerův článek vychází v roce 1998 (tedy před deseti lety), nakladatelství Aula-Verlag se dostalo do kontroverze až před třemi lety za vydávání knih Davida Irvinga a publikacemi, které významně zpochybňují holocaust.
Je příznačné, že celou věc vytáhl na světlo rakouský poslanec Zelených, tedy strany, která je značně levicová.

Svatý otec vykonává svůj úřad v pomýlené době, kdy se zlo považuje za svobodu, nenávist za úhel pohledu a neřest za krásu. Ať udělá cokoliv, bude za to kritizován. A zejména z českých zemí budou zaznívat urážky, lži a posměšky... vždyť je přece to Němec!
Jenže on nikdo nebude spasen tím, v které zemi se narodil. Není to ani zasluha, ani vina. Je to totiž úplně jedno.

Hola hoj!
Po delší době se opět hlásím. Od nástupu do konviktu uplynuly skoro dva měsíce a mně se zdá, že to bylo včera.
Minule jsem se už nedostal k tomu, co nás "postihlo" od nástupu do konviktu kromě denního řádu a Veni Sancte s biskupy.

Kolotoč neustálého seznamování se přerušila v polovině září první rekolekce, což je takové dvoudenní duchovní cvičení, čas ticha, usebrání se, ovšem také čas pokání a duchovního života vůbec. První rekolekci vedl náš spirituál P. Jan Linhart a promluvy se týkaly hlavně toho, jaký by měl být kněz a že naše povolání není v ničem hodnotnější než povolání druhých lidí.

Abychom v konviktu úplně fyzicky nezakrněli (k čemuž popravdě řečeno někteří spolubratři směřují), vydali jsme se na konci září pomoci Milosrdným sestrám sv. Kříže v Kroměříži s podzimními pracemi na zahradě. Byly to chvíle naplněné nejen prací, ale v mém případě i nečekanými setkáními, za které jsem Pánu velmi vděčný.
O 14 dní později jsme pomohli se sklizní hroznů pro mešní víno v Hluku na Slovácku.

Od začátku října už nám začala i výuka, kterou máme každý všední den dopoledne. Vzděláváme se v takových předmětech jako je spirituální teologie, latina, novozakonní řečtina, cizí jazyk, liturgika, biblistika, katechismus a duchovní literatura.
V polovině října jsme se poprvé dostali domů. Nakonec jsme se vrátili zpět všichni, ačkoliv minimálně dva spolubratři vážně uvažovali o tom, že z konviktu odejdou. Také nám přibyl nový spolubratr z královehradecké diecéze, který se následovat své povolání rozhodl trošku po termínu. :) Takže už je nás 24, což nic nemění na faktu, že je to pořád nejméně v historii.
Na konci října nás čekala druhá rekolekce, kterou vedl P. Vítězslav Řehulka z ostravsko-opavské diecéze a týkala se hříchů, ctností a také toho, jak se staví nový farní kostel.

Celý říjen už byl více ve znamení studia, ale 28. října vyrazil celý konvikt na výlet do Želivy, Čihoště a Polné, tedy na Vysočinu. Želiv je významným premonstrátským klášterem, kostel Narození Panny Marie v jeho areálu přestavěl ve stylu gotického baroka Jan Blažej Santini a v padesátých letech zde komunisté internovali řadu řeholníků a kněží.
Největším zážitkem byla určitě návštěva Čihoště, kde jsme slavili také mši svatou a našlo se i pár minut na rozhovor s pamětníky událostí, ke kterým zde došlo v adventu a o Vánocích roku 1949. Pokud budete mít někdy cestu do těchto končin, pak právě návštěvu Čihoště vřele doporučuji, je to místo s nepopsatelnou atmosférou, zvláště přímo v kostele.
Polná je známa spíše vraždou Anežky Hrůzové v roce 1899, z které byl obviněn Leopold Hilsner, židovský mladík. Nás však přece jen více zajímal děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, což je monumentální kostel postavený v letech 1700-1707, má čtvrtou největší chrámovou loď u nás.

Tož tak...
Já osobně se mám v konviktu stále dobře, od Pána se mi dostává řady milostí. Občas samozřejmě přicházejí různá pokušení, ale bylo by horší kdyby nepřicházela. Přesto vás prosím o občasnou modlitbu, stejně i tak já pamatuji v modlitbách na vás.

Všem vám ze srdce žehná
František †

Je dobrým (či špatným) zvykem, že lidé, kteří se vzdálí z domova či zaměstnání o sobě s oblibou referují každý týden. Nemusíte se bát (resp. nemusíte se těšit), že vás každý týden budu oblažovat svými moudry. To spíše jednou za čas.
Někteří už asi víte, že jsem se stal součástí instituce zvané Teologický konvikt, která je prvním rokem přípravy na kněžství a sídlí v Olomouci v budově kněžského semináře. Těm, kteří jsou stále mimo mísu: to je taková kolej, kde se lidé (většinou muži) připravují na kněžství.

Tak tedy... 8. září jsem se dovlekl s kufrem, cestovní taškou a oblekem na svůj pokoj v Konviktu. Bydlíme zde tři – Jirka z Prahy, Jarda z Újezda u Valašských Klobouk a já – náš pokoj je v rohu budovy, má trojúhelníkový tvar, což značně ztěžuje účelné využití místa, protože zde nejsou žádné pravé úhly. Zdá se, že si navzájem celkem rozumíme, tak snad nebude společné soužití problém.
Postupně jsem se začal seznamovat i s ostatními bratry a to jak neorganizovaně, tak i organizovaně při tzv. Kolečcích, kde jsme každý vyprávěl běh svého života. Někdy to byl nudný sebezpyt, ale občas se daly vypočút takové perly jako "Nakonec jsem se stal manažerem luxusní restaurace v Londýně, ale to mě za chvíli přestalo bavit, tak jsem dal výpověď a nastoupil jako řidič u pojízdné tržnice." nebo "Já si vlastně nepamatuju, jak jsem zaslechl povolání, ale poslední tři roky mi pořád někdo říkal, kdy už budu tím knězem, tak jsem tady." nebo "Některá spolča si chovají morčátko, to naše si chovalo konvertitu- mě."

Brzy po nástupu nás čekala veliká sláva- Veni Sancte za účasti otců biskupů. To je taková slavnostní bohoslužba, při které je vzýván Duch svatý a je jí zahajováno studium v Konviktu. Zúčastnili se: Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, Mons. František Václav Lobkowicz OPraem, biskup ostravsko-opavský, Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský, Mons. ThLic. Dominik Duka OP, biskup královéhradecký a P. František Koutný, vicerektor Nepomucena v Římě.

Náš denní program vypadá většinou tak, že ráno vstaneme (v 6:15), potom máme ranní modlitbu, mši svatou, snídani a dopoledne výuku. V poledne modlitba Anděl Páně, potom oběd, osobní volno, studium, četba a nějaký zvláštní večerní program (někdy duchovní, jindy zábavný, vzdělávací, sportovní). Spát chodíme v 22:30.

bratr František

Co je to Teologický konvikt?

Je to místo, kde muži, kteří zaslechli povolání ke kněžství tráví rok, než nastoupí do kněžského semináře.

Co se dělá v TK?

Konvikťáci se v něm připravují na studium v kněžském semináři. Také zde mají prostor poznat režim, jaký je v semináři, rozlišit své povolání a případně včas odejít. Cílem studia zde je dostat všechny kandidáty kněžství na podobnou startovací čáru, než začnou studovat na teologické fakultě. V neposlední řadě pomáhá konvikt růst po stránce duchovní.

Kde je TK?

Od roku 2002 je TK v Olomouci v budově kněžského semináře, konvikťáci jsou tedy běžně v kontaktu se seminaristy. Předtím byl Konvikt v Litoměřicích.

Jaký je v Konviktu režim?

Denní program je pevně naplánován. Je obecně o něco volnější než v semináři. Vstává se v 6:30 (o víkendu trochu později), následuje ranní modlitba a rozjímání, mše svatá, snídaně, výuka (resp. jiný program), v poledne Anděl Páně a zpytování svědomí, oběd, osobní volno, výuka živých jazyků, společný program, večeře a večerní program (adorace, růženec). Čas mezi tím je vhodné vyplnit četbou a studiem.

Musí ten, kdo projde Konviktem, nastoupit do kněžského semináře?

Nemusí. Někteří během toho roku zjistí, že ke kněžství nejsou povoláni a odejdou. Nikdo se kvůli tomu tady nebude na ně dívat skrz prsty.

Kolik vás letos nastoupilo?

Celkem 23, což je rekord... nejméně v historii. Nejvíce (7) za brněnskou diecézi, 6 za olomouckou arcidiecézi, 2 za ostravsko-opavskou diecézi, 4 za královehradckou diecézi a po jednom přijatém z litoměřické, plzeňské a budějovické diecéze a pražské arcidiecéze.

Určitě tam jsou samí "pobožní"...

Vůbec ne. Jsou zde lidé různého věku, různých profesí, dovedností a schopností. Někteří si prožili v životě mnoho těžkostí, jiní šli k povolání poměrně přímou cestou. Přehnaná zbožnost se zde nenosí. Důležité je upřímné srdce milující Krista a to ostatní už přijde samo.

Internetové diskuse jsou zvláštní fenomén. Pamatuji si, že při počátcích internetu v ČR (cca před 8-10 lety), byly dobrým zdrojem doplňujících informací. Často v nich lépe informování lidé uváděli fakta na pravou míru. Dnes? Žumpa.

A mezi žumpami jsou pak těmi nejžumpovatějšími diskuse na internetové verzi deníku Právo, na Novinkách.cz. Strávil jsem na nich přes dva roky života, a přestože toho nelituji, protože jsem tam poznal spoustu dobrých lidí, zůstává trpké rozčarování. Když jsem tam před dvěma roky přišel, žila tam (někdy doslova :)) ) komunita asi 50 pravidelných návštěvníků, kteří spolu vycházeli víceméně přátelsky. Dnes tam už žádnou komunitu nenajdete... diskuse připomínají spíše kolektivní šílenství, každý plácá jen to své až do nekonečna. Nekonečné žvásty o ODS, ČSSD, KSČM, Cikrtovi, diktatuře proletariátu a bití a věšení odpůrců. Žádná nestoudnost není dost nestoudná, žádná urážka dost hanlivá. Hlasování "Názory, které lidé považují za kvalitní", tzv. TOP 5, zobrazující se stále nad diskusí, je téměř vždy zmanipulováno naklikáváním hlasů od konkrétních uživatelů. Skutečně není problém, pokud to umíte, dát příspěvku za hodinu třeba 300 hlasů z jednoho počítače.
Toto vše by se dalo se sebezapřením překousnout, ale nelze ignorovat to, že redakce Novinek tuto žumpu PODPORUJE. Nikdy jsem si nevšiml, že by bylo jakkoliv zakročeno proti těm, kteří svými příspěvky vysloveně porušují zákon (nejčastěji §198 "Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení" a §198a "Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod"), naopak cenzor postihuje ty, kteří si dovolí veřejně kritizovat práci redakce. Já sám jsem měl několikrát zablokovaný přístup za to, že jsem v diskusi upozornil na pravopisné, stylistické a obsahové chyby v článku nebo jednoduše proto, že jsem si dovolil napsat slovo "muslim". Na ostatních zpravodajských serverech jsou u každého příspěvku odkazy pro "nabonzování" redakci. Přestože z takového opatření nejsem nadšený, při úrovni českého internetu je nezbytné.
Redakce Novinek pravidelně zablokuje pouze fóra o Romech, homosexuálech a umrtí slavných osobností. Pokud však zemře někdo, kdo nepatří mezi V.I.P., páni novináři klidně nechají lůzu tím nejsprostším způsobem urážet zesnulého člověka a jeho pozůstalé. Například velice dlouho trvalo, než redakce přestala otvírat diskuse k článkům o slovenských siamských dvojčatech Markovi a Michalovi, kde se dlouhé týdny pravidelně exhibovala ta nejhorší spodina internetu. Nikomu z nich ale redaktoři (ani dočasně) nezablokovali vstup do diskusí.

Tolik o šikaně ze strany redakce, život vám ale budou ztěžovat také ostatní uživatelé. Možná se zapletete do jedné z rudo-modrých válek na tomto serveru. Možná vám budou vyhrožovat upálením, podřezáním dětí, oběšením na kandelábru, zastřelením, znásilněním dcer, mučením a vězením. Proč? Za váš třídní původ, za vaše názory, za vaši víru, za váš etnický původ, za váš vzhled nebo třeba jen tak. Možná vám budou chodit sprosté maily, obdržíte nabídky k sexu (zvláště pokud jste žena), možná vás někdo z něčeho křivě obviní (v mém případě, že jsem hacknul mail jednoho diskutéra a zrušil ho) a nemáte šanci prokázat, že je to lež. Možná vás virtuální přízraky také začnou pronásledovat v reálném světě, budou telefonovat, smskovat nebo stát před vaším domem. Možná se vám budou snažit dostat do emailové schránky, přečíst si poštu, změnit heslo a možná se jim to i povede. Možná vám budou chodit podvržené maily, které budou vypadat, že byly odeslány od vašich přátel. Za co? Za váš třídní původ, za vaše názory, za vaši víru, za váš etnický původ, za váš vzhled nebo třeba opět jen tak. Možná na vás pošlou udání do práce, možná vám budou chodit anonymy a možná prostě někteří jedinci udělají první i poslední, aby vám zničili život. To všechno (a mnohem víc) se může stát. Nemusí, ale je velmi pravděpodobné, že vás na Novinkách něco podobného potká. Proč??
PROTOŽE 80 % UŽIVATELŮ JSOU PUBERŤÁCI NEBO PSYCHICKY NEMOCNÍ LIDÉ!!!

Jestliže vás snad napadne se do diskusí zapojit, rychle si to rozmyslete, vypněte PC, jděte si číst, modlete se nebo se jděte ven projít. Pokud už na Novinky chodíte, pokuste se přestat- choďte na jiné zpravodajské servery, najděte si komunitní fóra apod.
Chcete-li přesto riskovat a diskutovat na Novinkách:

• vyberte si uživatelské jméno (e-mail), které vás nijak nebude spojovat s vaší skutečnou identitou a které budete užívat výhradně na diskutování, nikdy z mailu nepište na žádný z vašich osobních mailů
• nikdy o sobě nepište pravdivé informace, klidně si vymyslete novou identitu, používejte falešné křestní jméno
• pokud si s někým rozumíte a chcete se s dotyčným potkat i v reálu, buďte velmi ostražití, sejděte se na veřejném a rušném místě, nejlépe mimo obec vašeho bydliště
• nikdy nikomu neposílejte svou fotografii, ani nevkládejte svou fotografii ani do profilu na serveru lide.cz, který je propojen se Seznamem (a tedy i s Novinkami)
• nikdy se nenechte vyprovokovat

Máte zkušenosti s diskusemi na internetu? Zažili jste něco na diskusích Novinek? Myslíte si, že by měli být diskutující za své příspěvky trestně odpovědní? Cenzurovat nebo necenzurovat? Vyjádřete se v komentářích pod článkem.

Cesty života se kroutí tak, jak si je kdo naplánuje a pracuje na tom, každý je si strůjcem svého štěstí. Z historie lidstva a současnosti neshledáváme pokrok lidstva, spíše úpadek. Taky u jednotlivce jde od splození, o růst duchovní, psychický i fyzický. Ale od určitého věku, nevím přesně jakého (35-45??) je život za kulminací a postupně upadá, člověk slábne. Co za svůj život udělal, vidí, jak to jiní boří a ničí a on je bezmocný. Děti ho přerůstají a on zůstává s nejbližším sám a i ten se vytratí a je úplně sám. Postupně čeká na podobný úděl, že tady nebude. Celý ten život si člověk může nějak promyslet, a pak na tom pracovat a může mít určitou hodnotu, ale i tak tady všechno zanechá a odejde. Když jsem takhle na trampu o všem přemýšlel, pak jsem četl jednu knihu, kterou mi dal děda před smrtí, tak jsem našel tyto myšlenky od jednoho z nejvýznamnejších lidí celé historie. Jde o knihu s názvem Kazatel a autor byl podle všeho jeden moudrý člověk, ne nějaký blouznivec, ale významný panovník, vládce mocné říše, velmi respektovaný u dalších okolních vládců a velmi bohatý. Na konci své knihy píše: 
Kazatel 12:11 Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená.
12  Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
13  Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.
14  Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Tady to ale nekončí, ano bude soud, kde se budeme jednotlivě zodpovídat z našich životů, kde bychom všichni byli odsouzeni. Jenomže na tomto soudu není jenom nekompromisní spravedlnost, ale pro upřímné lidi možnost milosti. Soudce je spravedlivý, ale i milostivý, vidí do srdce každého, nedá se uplatit, ani žádné protekce neexistují. Je jediná možnost milosti, když uvěří odsouzený, že namísto jeho byl odsouzen někdo jiný, kdo byl nevinný a On to odělal dobrovolně z lásky, protože láska není sex , ale dokázat se obětovat, položit svůj život za přátele. Tato oběť už proběhla asi před 2000 lety. Byl člověk, vtělený Boží Syn a On byl potrestán za nás, abychom nebyli odsouzeni. Vstal po své smrti z hrobu a porazil tak smrt , satana a všechnu temnotu. Dnes žije a teď Ti dává možnost, aby ses obrátil k Němu a přijal od Něj milost, smíření a svobodu tím, že Mu uvěříš, zavoláš svými ústy na Něj: "Pane Ježíši, jsem člověk který je odsouzen. Prosím, milost!" a budeš jej následovat. 

V posledních dnech se opět rozhořela debata okolo stavby přehrady, která by měla stát v Nových Heřminovech, napůl cesty mezi Bruntálem a Krnovem. Záměr prošel všemi potřebnými instancemi a nyní už pouze zbývá vyhradit dostatek prostředků ze státního rozpočtu. Málokdo se však zamýšlí, jestli je tato stavba, která vezme domovy řadě obyvatel Nových Heřminov, nezbytná a kdo má největší zájem na její realizaci.

Roku 1997 zasáhly město Krnov, stejně jako zbytek Moravy, ničivé povodně. Městem protékají dvě řeky, Opava a Opavice. Opava přitéká ze severu, Opavice ze západu a uvnitř města se stékají. Po záplavách se nikdo neptal, proč se voda ze zregulovaného koryta rozlila, ani jestli nebyla zanedbána protipovodňová opatření. Téměř nikdo nepoukázal na to, že regulace v Krnově má kvůli kolmo spadajícím břehům velmi malou kapacitu koryta, ani na to, že tato regulace nebyla roky čištěna, takže se díky nánosům kapacita ještě snížila. Ne, začalo se mluvit o tom, že je třeba postavit přehradu, která zabrání opakování povodní. Od té chvíle se táhne kauza, která připomíná trapnou frašku. Zcela nelogicky volají radní Krnova po postavení přehrady na řece Opavě, ačkoliv hlavní záplavová vlna přišla ze západu po Opavici. Jenže na Opavici není vhodný terén pro stavbu vodního díla. A radní (a řada obyvatel) přehradu chtějí- ne snad proto, že by cítili takovou starostlivost o Krnov, ale jednoduše proto, že kromě účelu retenčního (zadržení povodní) bude mít přehrada hlavně účel rekreační. Vyměníme tedy domovy stovky Novoheřminovanů za možnost placatit se v létě u vody pro 35 tis. Krnovanů? Je toto snad onen veřejný zájem, kterým se budou úředníci zaklínat, až budou vyvlastňovat domy těch. kteří stojí v cestě vodnímu dílu?

A nejen to. Již před několika lety deklarovalo vedení firmy Kofola, která sídlí v Krnově, že pokud nebude přehrada realizována, přesune výrobu jinam (zřejmě někam, kde nejsou řeky... možná na Saharu) a tím připraví město o řadu pracovních míst a významný zdroj prosperity. Pánům manažerům však zřejmě uniklo, že si postavili fabriku přímo na soutoku, takže přehrada na řece Opavě je v žádném případě neochrání před záplavovou vlnou z řeky Opavice, odkud také často přichází, jak vám potvrdí každý soudný obyvatel Krnova. A aby bylo co chránit, nechalo krnovské zastupitelstvo postavit v záplavové zóně i Kaufland, vždyť nadnárodní řetězec je také dobrým lobbistou. Zkrátka na stavbě nepřijdou ani různé firmy jako Skanska apod.

Realitzací přehrady tedy získáme opálené a vydováděné Krnováky, spokojené rybáře, sodovkárnu, kde není vody po kolena a suchý Kaufland, kam budou moci opálení a vydovádění občané v podvečer chodit a hledat, co obchod na poslední chvíli před zavíračkou zlevnil. Co však ztratíme? Především třetina obce ztratí svůj domov a těžko na tom něco změní fakt, že odškodnění od státu bude pravděpodobně značně převyšovat tržní hodnotu vyvlastněných nemovitostí. Ztratíme také unikátní biotop, protože Opava na několika místech meandruje a vyskytují se zde pro Jeseníky méně obvyklé rostliny a živočichové. Přijdeme také o frekventovanou silnici spojující Bruntál a Krnov, která byla nedávno pokryta novou vrstvou asfaltu. Nakonec se můžeme obávat i změny místního mikroklimatu, jako se tomu stalo v případě nedaleké přehrady Slezská Harta.

Stojí toto všechno za postavení přehrady, o které jsem přesvědčen, že je zcela zbytečná a v případě krize bude prakticky neúčinná? Aby měla přehrada schopnost zadržet vodu, musela by být poloprázdná, což je vzhledem k proklamované rekreační funkci zcela nereálné. Lidé z Nových Heřminov přijdou o domovy "ve veřejném zájmu", zamysleme se, jestli se jedná skutečně o zájem celé veřejnosti anebo o touhu hrstky vybraných politiků, podnikatelů a hlupáků.

Václav Klaus dnes na svých stránkách zveřejnil přepis rozhovoru pro časopis Grand Biblio, kde se mj. opět navezl do stavby nové budovy Národní knihovny. Prohlásil: "Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ji obhajují nikoli z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy, strašná škoda." a dodává, "To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný."

Dovolil bych si v této souvislosti připomenout výrok z jeho kandidátského projevu z 8. února: "Prezident nesmí být aktivistou, ale musí být aktivní." Václav Klaus nyní, zcela podle svých zásad, znevěrohodňuje to, co prohlásil a aktivistou je. Aktivistou nediskutujícím, vykřikujícím svůj podivný názor a nepřipouštějícím jakoukoliv možnost oponentury. A nemálo lidí na tento styl rétoriky slyší, lidí podobného ražení jako je sám.

Přestože jsem při prezidentské volbě bezvýhradně nepodporoval ani jednoho z kandidátů, přece jen jsem doufal, že zvolení Jana Švejnara by přineslo více pozitiv, než zvolení Klausovo. A mé největší obavy se nyní potvrzují, totiž ty, že Klaus, jistý si nyní svým desetiletým zápisem v učebnicích dějepisu, ztratí veškeré zábrany a začne se chovat tak, jak to má ve zvyku- falešně vlastenecky, rigidně a aktivisticky.

Důvodem, proč ODS nevolím ani nepodporuji, není to, že se neztotožňuji s jejím programem (ostatně svůj volební program nikdy neplnila), ale zoufalá provinčnost a malost většiny představitelů této strany zděděná po čestném předsedovi.
Václav Klaus byl od počátku své politické kariéry osobností konfliktní a rozporuplnou. Ať už tvrdil, že "Rakousko ekonomicky doženeme za pět let", případně že "Nezná špinavé peníze".

Václav Klaus není vlastenec, konzervativec, ani nedbá křesťanských hodnot a neklade důraz na rodinu. Místo vlastenectví hlásá malost a provinčnost, místo konzervativismu neústupnou strnulost v postojích a o uctě ke křesťanským hodnotám a k rodině svědčí i jeho aktivity po inauguraci. Čím Václav Klaus naopak je? Hlásnou troubou čecháčkovství v jeho nejtupější podobě, egocentrikem, technologem moci, špatným ekonomem a především demagogem, který se snaží kolem sebe vytvářet kult osobnosti (čímž neříkám, že jiní politici to nedělají). Může být tisíckrát usvědčen z omylu, a přesto (nebo právě proto) bude na své pravdě trvat.

Neočekávám, že by se Václav Klaus dokázal změnit. Bude stále stejný a bude mít stále stejný vliv ve své straně, která je vše, jen ne názorově pluralitní. Jak by jinak bylo možné, že radní Jan Bürgermeister hlasoval v komisi, která schvalovala novou budovu NK, pro Kaplického návrh, aby za několik týdnů, poté co se ozval direktivní hlas z Hradu, tvrdil v rozhovoru LN s Renatou Kalenskou, že blob nikdy nepodporoval a je zásadně proti němu?

Nedovedu si představit, že by takoví velikáni české architektury jako Josef Gočár, Adolf Loos, Camillo Sitte, Jan Kotěra, Dušan Jurkovič, Leopold Bauer, Josef Fanta, bří Šlapetové, Otakar Novotný nebo třeba Jože Plečnik dokázali cokoliv v Čechách postavit, kdyby jim do práce mluvili různí Klausové a "odborníci", jejichž nejvyšší kvalifikací je, že mají ústa k mluvení a zaručenou svobodu projevu, což je podle jejich mínění opravňuje k hlásání sebestupidnější názoru.

Neutečete před nimi. Před hordou růžových blogů, kde není žádný příspěvek, který by nebyl okopírovaný odjinud a před pluky růžových profilů na komunitních serverech jako jsou lidé.cz.
Společným jmenovatelem těchto zvráceností je to, že mají zpravidla prepubertální a raně pubertální autorky a naprosto stupidní jazykovou stránku. Chápu, že slečny chtějí být kůl (sorry, cool), super, in a sexy. Ale psát ocziczka není ani jedno z toho. Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle jazykové veletoče mě dokáží lépe než co jiného odradit s takovým člověkem komunikovat. Také nahodilé psaní vELkýCh a MalÝcH písmen je minimálně nečitelné.

Ony tyhle slečny jsou všeobecně zvláštní, ačkoliv mě neznají, píší mi (občas a čím jsem starší, tím méně) přes ICQ, že mě milují, chtějí se mnou přes ICQ chodit a když ani s tímto nepochodí, tak mi navrhují sex přes ICQ. Nic proti tomu, ale je to stejné jako mít požitek z jídla, o kterém mi někdo vypráví. Nejlepší je se s těmito děvčaty vůbec nebavit, protože už se mi stalo, že za čtvrt hodiny poté, co jsem jednu třináctku odpálkoval do příslušných mezí, mi psala nějaká její "úpo supa kámojda", že nechápe, proč s ní chodím, že je úplně blbá atd., že zatímco ta holka chodí do sedmičky, ona už je v osmičce a umí se líbat, že se jí líbí holky i kluci a chce se mnou mít sex po ICQ. Po marném vysvětlování, že je mi 21, jsem z druhého konce republiky a chci být do budoucna knězem, putují obě slečny pro jistotu na Ignore List.
Jaký závěr z toho učinit? Snad, že ICQ by mělo být od 15 nebo ještě lépe od 18 let a běda těm, kdo by byli mladší. :))

Druhá věc, která mě dovede spolehlivě vytočit a odradit, jsou hrající profily u lidí téměř jakéhokoliv věku. Přijde mi malinko vlezlé vnucovat druhým hudbu, když chtějí mít třeba ticho nebo nesdílejí stejný hudební vkus. Navíc hudba, která se z profilů line je až nepříjemně hlasitá a její spouštění docela zpomaluje můj obstarožní notebook.

Chápu, že v období rané náctiletosti se asi nedá vyhnout přemýšlení a zájmu o témata, která se mohou zdát banální, ale i o banálních věcech jde přece psát s invencí, bez šílených zdrobnělin, bez šišlání, bez w, bez anglické transkripce a bez toho, že bych pod fotky kamarádů psal MTMMMMR. 

Naše životy jsou prostoupeny sexem. Nikoliv ve formě činnosti, ale v podobě potřeby. Z reklam se na nás valí dvojsmysly, emailové schránky plní spamy o tom, jak lépe, déle nebo poprvé. Celebrity oblažují skrze bulvár čtenáře pikantnostmi ze svých postelí. Dnešní společnost vyžaduje po jedinci vykonávat sex často, s chutí, dlouho a až do důchodového věku. Kdo to nedokáže, je méněcenný; kdo z vlastní vůle nechce, frigidní.

Odhlédněme momentálně od všech morálních a etických dilemat, které sex přináší, a přiznejme si, že člověka provází od počátku. A čím rozvinutější (strukturovanější) se společnost stává, tím častěji ztrácí svou funkci jako nástroj k zachování druhu a stává se prostředkem rozkoše, radosti a pokročilé socializace a kooperace s partnerem. Zvláště ta poslední funkce má pro fungování společnosti klíčový význam, protože pomáhá upevnit vazby mezi partnery tak, aby se staly pevným základem pro rodinu a funkční rodina vždy byla základním kamenem rozvíjející se společnosti.

Moderní doba však sex začala institucializovat a staví ho do role nového božstva, kam rozhodně nepatří, neboť v takové pozici neobstojí. Nevěříte? Podívejme se tedy na podobu náboženství v primitivních polyteistických animistických kulturách. Jejich duchovní svět je zaplněn přírodními božstvy doprovázených obvykle bohatou mytologií. Komunity zpravidla uctívají buď jedno z božstev, které považují za svého "patrona", ochraňuje je před zlem či hněvem ostatních božstev, nebo se klaní celému svému pantheonu. Možnost plnohodnotné komunikace s nadpřirozenem má pouze vyvolená osoba- šaman. Ostatní jsou buď zcela odkázáni na šamanem poskytovaná fakta, případně se mohou duchovního světa dotknout při zvláštních obřadech, kdy je jim podána látka měnící jejich vnímání, dostávájí se do transu doprovázeného halucinacemi.
I sex má v dnes svou mytologii- pornografii. Zvláště vybraní a disponovaní jedinci- herci, kteří se zcela vymykají průměru, nereprodukují pro publikum příběh, ale svědectví o sexu, tzn. jestliže lze skrze mýty získat představu o bozích, potom skrze pornografii získáváme představu o sexu. To by nebylo snad až tak hrozné, pokud bychom dnes pornografii chápali také jako mýtus a nikoliv jako fakt, kterému je třeba se vyrovnat.
Existují skupiny, které doslova uctívají pouze jednu složku sexuality, ať už se jedná o činnost či o předmět. Někdy takový fetiš zbožšťují až nad samotný sex, který je zatlačen do pozadí (obrovské sbírky dámských lodiček některých fetišistů).
Plnohodnotný "podíl" na zbožštělém sexu také dnes nemá každý, ale přisuzujeme ho zejména pornohercům a různým celebritám, až skoro jako deviantní představa se jeví uvažování, že kdo je slavný, musí mít také nestandardní (a hlavně nadstandardní) sexuální život. A tito samozvaní šamanové božského sexu zvěstují ostatním, jak je třeba žít. Kolik mít milenců/milenek a jak často je střídat, jak dlouho se milovat apod.
Naštěstí máme i kouzelný nápoj- modrou pilulku pro muže, která z nich na omezenou dobu učiní nadsamce, který "může" i několik hodin. Výkon v řádu půlhodiny je dnes považován za podprůměrný (ačkoliv se lékaři shodují, že právě taková délka je člověku zcela přirozená).
Nejsou tyto podobnosti zarážející?

A navíc, stejně jako jsou u primitivních kultur záležitosti duchovna vymezovány jen pro určité dny či slavnosti, i dnes se ze sexu stává artikl, který je odtržen od člověka a není mu tak snadno dostupný. To je pochopitelné, vždyť pokud bychom jej mohli mít kdykoliv, ztratili bychom o něj zájem a těžko by se mohl stát předmětem zbožštění.
V minulosti opravdu byl sex dostupnější a tím pádem nehrál tak podstatnou úlohu. Mnozí středověcí autoři poučují mladé urozené muže o tom, že "děvečku nutno přemluviti, na pastýřku lze mírně naléhati a pasačky vepřů se zmocni bez okolků.". Také řada náboženství praktikovala chrámovou prostituci. Nyní by byla vhodná chvíle, hodit vinu na křesťanství s tím, že právě ono udělalo ze sexuality tabu, ale podle mě to není pravda. Jednak proto, že křesťanskou morální nauku ohledně sexu si lidé nikdy moc k srdci nebrali, ale hlavně proto, že křesťanství (narozdíl od některých gnostických herezí) sex nepovažuje za nežádoucí, jen ho vykazuje do mezí, kam patří, tedy do manželství. (srov. 1 Korintským 7:1-9)
Naopak jsem přesvědčen, že za glorifikaci sexu a jeho zespolečenštění (už není něčím soukromým, ale stal se do značné míry věcí veřejnou) mohou dva faktory- materialismus spojený se sekularizací a šířením ateismu a relativní blahobyt, kterému se současná západní společnost těší.
Když byl Bůh vyhnán z našich životů, jeho uprázdněné místo muselo něco zaujmout a tuto funkci dnes pro mnohé plní například peníze nebo právě sex.
Viktor E. Frankl popisuje, že mezi prvními potřebami, které u vězňů v koncentračních táborech vyhasly, byla právě potřeba sexu. Jestliže totiž není uspokojována některá z důležitějších potřeb (např. hlad, žízeň, potřeba vzduchu, tepla, bezpečí či lásky), jedinec o vyšší potřeby ztrácí zájem. Není tedy pravdou to, co mi jeden člověk nedávno psal na diskusi, že "bez sexu nelze žít." Jistě, sexuální pud a sexualitu má každý, ale tyto se nemusí projevovat pouze v sexu, ale mohou (a potvrzuje to i Freud) sublimovat do některé jiné činnosti /např. umění/.

Je typické pro každé ideově homogenní společenství, že se v něm vyskytnou jedinci, kteří se s ním neshodují. Potom jsou označeni buď za zrádce (tedy osoby nějakým způsobem ideu nesdílející) nebo za kacíře (osoba ideu znehodnocující). Tak i dnes, v době diktátu sexu, když jsem se přihlásil k celibátu, jsem byl označen jednak za úchyla (nesdílí ideu) a nebo mi bylo řečeno, že "určitě prcám malé kluky" (znehodnocuje ideu).

Jelikož blahobyt západního světa je cizí zemím třetího světa, pak je zcela pochopitelné, proč lidé v nich tak často hovoří o upadajícím a dekadentním Západu, s kterým nechtějí mít nic společného, oni totiž mají, řečeno po lopatě, uplně jiné starosti. Co nám dává právo vnucovat jiným kulturám náš sexualizovaný model života? Co nám dává právo vynášet soudy nad odlišnými kulturami?

To, jací lidé jsou, určuje i jaká bude společnost, její instituce a nástroje. Bylo by ovšem naivní si myslet, že nejsme stejně tak formováni společností. To samé platí i o sexu, budeme ho vnímat tak, jaký ho budeme mít. Ale stejně naivní by bylo se domnívat, že mytologie zbožštělého sexu neovlivňuje nás, to se dnes děje a sociologové tomuto jevu říkají pornifikace. A dnešní společnost je hluboce pornifikována. Např. v 70. letech 20. století se v pornu prakticky nevyskytoval anální sex, zatímco dnes je běžný. Důvodů pro to je více, mezi hlavní určitě patří nárůst pornografické produkce pro homosexuály. A stejně tak lékaři ve Švédsku zaznamenali v posledních letech výrazný růst počtu případů teenagerek, které vyhledají ošetření kvůli krvácení z konečníku po análním sexu. Také se objevují případy mužů, kteří již nejsou schopni mít styk se svými partnerkami, protože ty nesplňují standardy dané pornografií, mohli bychom říci, že jejich sexualita byla také pornifikována.

Co s nadhodnocením sexuality v dnešním světě dělat? Postačí prožívat svou vlastní sexualitu v manželství tak, jaká opravdu je, tedy ne jako něco čistě biologického, ale jako něco, co se dotýká jadra lidské osoby, jako akt vzájemného sebedarování se a obohacení, jako něco, co nelze oddělit od vzájemné lásky, jako tajemství života, které není určeno pro veřejné vystavování. Učme se zůstávat v mezích správné umírněnosti. Žijme svou sexualitu tak, aby byla hodna člověka.